Článek
Je to vcelku klišé tvrdit, že se dá slovy malovat. Vždyť si vezměme, kolik všelijakých serepetiček takový výtvarník potřebuje, aby vyobrazil něčí rozkvetlou zahrádku. Kolik štětců a štětečků, tub a tubiček, barev a barviček, laků, nádob a mističek, lup a sklíček, nožů a brček, hadříků, prášků a vosků a voskovek a bůh ví čeho ještě a nakonec beztak není spokojen s tímhle odstínem a s tamtím tvarováním. Prohlásí třeba: „Ta tráva není dost načechraná,“ a myslí tím, že rozpuštěné prameny vlasů mladičké kostřavy se ve skutečnosti vlní v denním vánku ještě zrádněji než na půvabem opilém plátně. Nebo se nepřítomně zahledí do očí mrtvému kameni se slovy: „Máš u mě, chlapíku, úplně jiné proporce!“ Naráží tak na skutečnost, že zatímco svalnatý křemenný hlemýžď bez pohybu polehává téměř skrytý pod laskavou náručí stehen borovic, malíř jej zaznamenal většího, snad jako by domnělý Sysifos již začal se svou neúmornou prací a posunul závaží do mírného svahu, odhalil šedá záda netvora ve vší nespoutanosti.
Ale občas se zadaří a kreslíř se pyšně pousměje a zákazník spráskne ruce doprovázeje gesto větou: „Podívejte všichni, věrná kopie přírody!“ A chodí kolem s obrazem a pověsí ho na čestné místo a v zimě hledí smutně ven na zamrzlou krémem pokrytou zemi, ale hned s pohledem na rozpuklou zahrádku nad schody ukáže své stářím zežloutlé zuby světu. A v létě zase každého vodí k obrazu a ven a ven a k obrazu. Porovnat obě reality. „Vidíte? Chápete?“ ptá se hostů a přitom říká , „vždyť stejně jako tehdy, zrovna i dnes se na celofánově lesklé hladině odráží bezradně modrá obloha a lačné vážky hledají cestu zpět z labyrintu volskookých leknínů a lekají se přitom uspěchaných stínů a studem fialové hořce odklánějí hluboké kalichy od zvědavě ostrých jehlic moudrem sehnutého smrku…“
Jenže slovy se malovat nedá! To je jen staré drzé klišé. Ponechme toto privilegium výtvarníkům!?!