Článek
Začíná to nenápadně.
Plakát. Heslo. Úsměv. Tvář, kterou znáte.
A pokračuje to velmi hlasitě.
Tiskovky. Videa. Pódia. Apely. Slova jako „změníme“, „napravíme“, „zajistíme“. Jako by do teď byli v opozici. Jako by nikdy neměli možnost věci změnit.
Jako by tu nevládli už třicet let — jedni nebo druzí.
Ale oni vládli. Všichni. A mnozí z nich ne jednou.
⸻
I. Vzpomínky? Slabé. Slova? Silná.
Je fascinující sledovat, s jakou lehkostí dokáže politik, který byl poslední 4 roky u moci, mluvit o tom, jak je „systém nefunkční“, „stát selhal“ a „musíme to konečně změnit“.
Ale počkej… kdo u toho systému stál? Kdo měl moc? Kdo jmenoval šéfy úřadů, resortů, institucí?
Kdo mohl měnit zákony?
Odpověď je jednoduchá.
Všichni, kdo teď opět slibují změnu.
A pokud ne oni osobně, pak jejich strany, jejich kluby, jejich „kolegové“. Takže proč to nezměnili dřív?
⸻
II. Paměť voliče. Krátká.
Politici sází na jednu věc:
Že lidé zapomenou.
Zapomenou, kdo kdy co slíbil.
Zapomenou, kdo měl kdy možnost.
Zapomenou, že „řešení“ často měli na stole už před čtyřmi lety.
A tak znovu přijde plakát.
Znovu billboard.
Znovu heslo.
Znovu sliby.
Jako bychom tu hru neviděli už dvacetkrát.
A co je na tom nejsmutnější? Že je to pravda - lidé zapomínají.
⸻
III. Slíbit je snazší než přiznat
Politik dnes nesmí přiznat selhání.
Protože přiznání by znamenalo, že měl moc a neuspěl.
Raději bude mluvit o budoucnosti — o tom, co „bude“.
Ne o tom, co bylo. Protože minulost je těžká. A hlavně ji lze zkontrolovat.
Budoucnost je pohodlná.
Lze ji nabarvit. Přikrášlit. Vyplnit.
A hlavně — voliči chtějí věřit.
Chtějí slyšet, že teď už to půjde. Že tentokrát to zvládneme.
A tak se znovu tleská slibům místo výsledkům.
⸻
IV. Všichni byli u vesla. A přesto mluví jako lodivodi záchrany
Když slyšíte lídry mluvit o tom, jak je třeba „vrátit státu autoritu“, „zefektivnit správu“, „ochránit důchodce“, „postavit byty“, „odpolitizovat justici“, „zastavit migraci“ nebo „zvýšit platy učitelů“ – je fér se zeptat:
Kdo z vás měl kdy v ruce kormidlo?
A odpověď? Prakticky všichni.
Ať volíte doprava nebo doleva, do středu nebo na okraj, každý z těchto hlasitých reformátorů už měl svůj čas.
Někteří dvakrát. Někteří pětkrát.
Někteří už dvacet let střídají vládní a opoziční lavice jako sezónní šatník.
A přesto stále slibují „lepší zítřky“.
⸻
Závěr
Politika se stala hrou s pamětí.
Kdo si víc pamatuje – ten vidí, že se nic nemění. Jen se recykluje slib.
Kdo zapomíná – ten znovu tleská stejným tvářím s novými frázemi.
A tak si znovu zvolíme někoho, kdo slíbí, že „tentokrát už opravdu…“
Ale změna nezačne slibem.
Začne vzpomínkou.
– Markus Veritatis
