Článek
„Proč se nemáme jako Němci?“
Tu otázku slyšíme pořád.
Platy. Důchody. Úroveň zdravotnictví. Silnice. Systém.
Politici nám ukazují, srovnávají a slibují Německo u nás.
„V Německu to funguje. Proč ne tady?“
Ale položme si jinou otázku:
Opravdu se chceme srovnávat s Německem?
A hlavně – máme na to?
I. Srovnáváme se s vrcholem ledovce
Když mluvíme o Německu, vidíme výsledek.
Vidíme stav. Ale ne cestu.
Německo – jako stát, jako společnost – po 2. světové válce doslova vstalo z popela.
Zničená země. Vina. Hlad. Ztráta identity. A přesto…
Tvrdá práce. Systém. Řád. Důraz na budoucnost.
Jedna generace dřela, aby druhá mohla studovat.
Druhá šetřila, aby třetí mohla podnikat.
A třetí… staví na základech, které položili ti před nimi.
A my?
My jsme měli zemi, která válkou neutrpěla.
Zachovalý průmysl. Vybudovanou infrastrukturu.
A místo toho – čtyřicet let stagnace, pětatřicet let chaosu.
II. Máme právo čekat stejné výsledky?
Německo má 80 milionů obyvatel.
Je nejbohatší ekonomikou Evropy.
Je perfekcionistické. Složené z regionů, které se předhánějí v efektivitě.
Národní hrdost tam není heslo – ale struktura.
A my se na to díváme a říkáme si:
„Taky bychom chtěli jejich důchody, jejich nemocnice, jejich životní úroveň.“
Ale jsme ochotni nést i tu druhou stranu mince?
Tu odpovědnost? Tu dřinu? Tu disciplínu?
A hlavně – nebylo by férovější začít srovnávat s někým, kdo nám je opravdu blízký?
III. A co třeba Rakousko?
Nemají moře. Nemají suroviny.
A přesto – jejich důchodce si může dovolit lázně.
Mají kvalitní potraviny. Čisté vesnice. Dobrou dopravu. A spokojené lidi.
Rakousko začínalo podobně jako my.
Dokonce bylo v horší situaci – rozpad Říše, ztráta kolonií, válka, neutrální postavení mezi Východem a Západem.
A dnes?
Jsou o dvě třídy výš. Ne kvůli zázraku. Kvůli tomu, že věděli, co chtějí.
IV. Hněv míří špatným směrem
Zlobíme se na politiky.
Ale nejsou to oni, kdo nám vkládá do volebních lístků sliby o pečených holubech.
To my chceme slyšet, že všechno půjde rychle. Že bude líp – hned.
Nikdo nechce slyšet: „Utáhneme si opasky. Makat. 10 let.“
Ale právě tohle je jediná cesta, jak se přiblížit realitě těch, které obdivujeme.
Závěr
Nemůžeme chtít výsledky bez cesty.
Nemůžeme se srovnávat s Německem, když neděláme to, co dělali Němci.
Nemůžeme nadávat na realitu – když si ji sami volíme, rok za rokem.
Možná bychom měli přestat koukat přes hranice.
A začít se koukat do zrcadla.
A když už se chceme srovnávat – tak realisticky. Třeba s Rakouskem.
Nebo – ideálně – s tím, jací jsme byli včera.
