Sudety nezačaly Mnichovem: krev tekla už v roce 1919

Není to tak dávno co jsem psal o odsunu v Sudetech:

Tento článek vyvolal poměrně rozsáhlou debatu o tom, zda to bylo či nebylo správné. Ale zjistil jsem, že v podstatě téměř nikdo nezná události z roku 1918-1919 díky kterým je možné pochopit napětí, které v těchto oblastech bylo ještě před rokem 1938. A proto jsem se rozhodl k tomuto tématu ještě vrátit.

Když vzniklo Československo, nebylo to referendum všech obyvatel země. Pro především Čechy šlo o naplnění práva na sebeurčení.

Pro většinu německého obyvatelstva v pohraničí šlo o něco jiného: o začlenění do státu, který si nepřáli a ani se necítili být jeho součástí. Vznikly německé provincie (Deutschböhmen, Sudetenland aj.), které deklarovaly vůli připojit se k Německému Rakousku. Československá vláda to ale striktně odmítla.

A řešení nebylo politické. Bylo vojenské.

Na přelomu listopadu a prosince 1918 vyslala Praha armádu do oblastí, které si nově vzniklý stát nárokoval.

Liberec (Reichenberg), sídlo německé zemské vlády, se vzdal bez boje – poté, co mu bylo sděleno, že v případě odporu může být město ostřelováno dělostřelectvem. Kapitulace zabránila bojům, ale zároveň jasně ukázala, že spor o hranice nebude řešen plebiscitem, nýbrž silou.

Jen pro upřesnění - na jedné straně stála ČSR armáda s dělostřelectvem a na druhé straně byl Liberec plný především civilního obyvatelstva - jak by asi dopadlo případné dělostřelecké odstřelování města, které nemělo šanci se bránit a hlavně - jak bychom se o tom v dějinách naší historie dnes učily? Co myslíte?

Německá zemská vláda v Liberci označila postup československých jednotek za nezákonnou okupaci a přesunula se do Vídně, kde fungovala až do podpisu mírové smlouvy v Saint-Germain v září 1919.

Z českého pohledu šlo o konsolidaci státu. Z německého pohledu o násilné potlačení práva na sebeurčení.

Oba pohledy existovaly současně.

Napětí vyvrcholilo 4. března 1919.

V den, kdy se měl ve Vídni sejít nově zvolený parlament Německého Rakouska, svolali čeští Němci demonstrace za právo na sebeurčení.

Československá vláda volby na svém území nepřipustila.

Během demonstrací došlo na několika místech ke střetům s československými jednotkami. Výsledkem bylo několik desítek mrtvých německých demonstrantů (nejvíce v Kadani) a dva zastřelení čeští vojáci.

Z německé perspektivy šlo o poklidné demonstrace potlačené střelbou. Z české perspektivy o prevenci proti separatistickému povstání. Faktem zůstává, že nově vzniklý stát použil armádu proti části vlastního obyvatelstva.

A právě tato skutečnost se z kolektivní paměti často vytrácí.

Tohle není relativizace nacismu. Není to omluva kolaborace. A není to zpochybnění poválečného rozhodnutí vítězných mocností. Je to připomenutí, že napětí mezi českým státem a německou menšinou nevzniklo až Hitlerem.

Rok 1918–1919 vytvořil pocit, že hranice byly určeny bez souhlasu dotčených obyvatel, že princip sebeurčení nebyl aplikován rovnoměrně a že síla měla přednost před plebiscitem. To neospravedlňuje rok 1938. Ale pomáhá vysvětlit, proč byl radikální apel sudetoněmecké politiky o dvacet let později pro část obyvatel tak přitažlivý.

Když dnes někdo tvrdí, že odsun byl pouze přirozenou odplatou za Mnichov, vynechává tím ovšem i první kapitolu příběhu z roku 1918-1919.

Historie Sudet není lineární řetězec dobra a zla. Je to sled rozhodnutí, ve kterém byly použity síla, geopolitika i národní ambice – na všech stranách. Rok 1945 nelze pochopit bez roku 1938. A rok 1938 nelze pochopit bez roku 1918.

Sudety nezačaly Mnichovem. Začaly ve chvíli, kdy nový stát použil sílu = armádu, aby si udržel území, jehož obyvatelé se k němu nehlásili.

To je nepohodlný fakt. Ale historie není o pohodlí.

Každý národ si vybírá, kde jeho příběh začne. Někdy začíná vítězstvím. Někdy utrpením. Někdy křivdou. Jen zřídka začíná vlastním rozhodnutím použít sílu.

Sudety jsou pro českou paměť symbolem zrady a rozbití státu. A právem. Ale pokud má být naše paměť dospělá, musí unést i fakt, že rok 1918 nebyl jen triumfem svobody, nýbrž také okamžikem, kdy nový stát rozhodl, že jeho hranice budou určeny silou, nikoli souhlasem všech, kdo v nich žijí. To neznamená, že Československo bylo zločinným státem. Neznamená to, že Mnichov byl spravedlivý. A ani to automaticky neznamená, že rok 1945 je tím pádem omluvitelný.

Znamená to jen jedno, a to že historie není příběh začínající tam, kde se nám to hodí. Paměť národa není soudní rozsudek. Je to zrcadlo.

A zralost spočívá v tom, že se do něj dokážeme podívat, a to nejen z toho úhlu, který nás uklidňuje a hodí se do našeho názoru - vidění.

Zkusme si položit nepříjemnou otázku.

Jak bychom se cítili my, kdybychom se považovali za Čechy, chtěli žít ve svém národním státě - a nový útvar by nám řekl: ne, budete součástí nás. A když bychom protestovali, přišla by armáda. A padli by lidé.

Zapomněli bychom? Přijali bychom to bez vnitřního napětí? Ztotožnili bychom se s novým státem bez výhrad?

Nebo by v nás zůstala trhlina, která by čekala na příležitost být jednou otevřena? A nestalo se to či podobně v naší historii již, kdy jsme chtěli jako lid jít jinou cestou než nám někdo cizí říkal a náš odpor vyřešil též silou?

Tato otázka není obžalobou. Je testem historické empatie. Protože dějiny nejsou jen o tom, co jsme museli udělat. Jsou také o tom, jak se to muselo jevit těm druhým.

A dokud si tuto perspektivu nepřipustíme, budeme o Sudetech mluvit vždy jen napůl.