Článek
Ačkoli to byla slova stručná, byla to také slova pravdivá – a především slova, která se u nás neříkají nahlas. Neříkají se, protože narušují pohodlný mýtus o české nevinnosti a cizí vině. Přitom právě mlčení o odsunu – a jeho morálním dopadu – je jednou z příčin, proč jako národ nejsme schopni dívat se do zrcadla.
Historické kořeny osídlení a soužití: Území Sudet, jak je dnes známe, nebylo „německé“ ani „české“ – bylo po staletí společné. Německé obyvatelstvo v pohraničí neosídlilo tyto kraje včera ani před stoletím. Už od 13. století byli do hornatých oblastí zváni kolonisté z německých zemí, aby osídlili divočinu, zakládali města, rozvíjeli řemesla. Tito lidé, a jejich potomci, zde žili po generace – tvořili kulturu, stavěli kostely, tvořili součást české zemské identity. Mnozí mluvili německy, ale cítili se být doma. V Čechách. Na Moravě. Ve Slezsku.
První republika – demokratická, ale ne vždy spravedlivá: Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se z těchto Němců stala menšina. Ačkoli ústava garantovala rovnost, realita byla často jiná. České elity se obávaly vlivu německého živlu, proto byly státní zakázky, úřední místa i politická reprezentace z velké části „počešťovány“. Mnozí Němci to vnímali jako systematickou diskriminaci. Výsledkem nebyl odpor ke státu jako takovému – ale rostoucí frustrace, pocit odstrčení a nespokojenost. Když přišla hospodářská krize, extrémismus začal růst. A spolu s ním i hlas, který sliboval návrat důstojnosti – hlas nacistického Německa.
Volání po Říši a realita nacismu: Je pravda, že část sudetských Němců vítala připojení k Říši. Je pravda, že mnozí zradili republiku. Ale je také pravda, že naprostá většina lidí si v té době neuměla představit, co nacismus přinese. Nikdo si nepředstavoval válku, koncentrační tábory. Nikdo neviděl krematoria a miliony mrtvých. Bylo to volání po silné identitě, po jistotě, po respektu – ne vždy vědomý souhlas se zlem. V každém národě se najdou ti, kdo podlehnou, i ti, kdo odolají. A platí to i pro Čechy.
Beneš – morální omyl, za který jsme dodnes nezaplatili: Prezident Edvard Beneš je v české historii (osobně myslím že neprávem) hodnocen pozitivně. Jenže Beneš byl i muž kompromisů, selhání a úniků. Přijal (protiústavně) mnichovskou dohodu a hned na to v roce 1938 raději odešel do exilu (přes Švýcarsko, Francii až nakonec do Anglie) než aby čelil důsledkům svého rozhodnutí a mnichovské dohody doma. Místo něj byl do čela země postaven starý profesor Emil Hácha – muž, kterému je dodnes křivděno, protože převzal úřad v nejhorší možné chvíli, bez moci rozhodovat. Beneš si po válce přisvojil roli morální autority, ale ve skutečnosti byl to on, kdo prosadil tvrdý, kolektivní odsun milionů Němců. Ne soudy, ne spravedlnost – ale etnické čištění. A to vše s tichým souhlasem většiny národa. Jaký kontrast oproti jiným vůdcům své doby – např. Churchill, královská rodina zůstala v Londýně i během náletů, Zelenskyj v době invaze zůstal v Kyjevě. Beneš odešel. A vrátil se jako „vítěz“.
Dodatek:
Po abdikaci Edvarda Beneše a jeho odchodu do exilu došlo k přesunu části devizových rezerv a zlatých zásob Československé národní banky do zahraničí. Tyto prostředky měly údajně sloužit „k ochraně před Němci“ a financování exilové činnosti, ale z pohledu práva šlo o nelegální převod státního majetku bez mandátu, protože Beneš už nebyl prezidentem a žádná legitimní vláda k tomu nedala souhlas. A hlavně k převodu došlo ještě před válkou, tj. v době kdy někdo mohl sice tušit co bude, ale stále jen tušit. Pokud by k válce (jen hypoteticky) nedošlo - byla to obyčejná (byť v dobrém úmyslu) krádež - její výše se nedá přesně zjistit, ale v dnešních cenách odhadem v rozmezí set milionů až miliard amerických dolarů. Válka byla, vyhrála se - nebylo třeba řešit.
Otázka tedy zní: Může být čin bez právní opory omluven, pokud je později označen za vlastenecký?
Odsun – bolest, o které se mlčí: Sudety nejsou jen místem. Jsou svědomím. Po válce byli Němci odsunuti často brutálně – ženy, děti, starci. Rabování, znásilnění, vraždy (včetně batolat). Neříkáme to rádi, ale staly se. A nezřídka se na nejhorších excesech podíleli přímo lidé, kteří měli máslo na hlavě jako aktivní spolupracovníci s nacisty, a to jen proto, aby zakryli svou minulost. Odsun byl masový akt msty, nikoli spravedlnosti. A proto k němu jako národ stále nemáme vyrovnaný vztah.
Dnes? Jen okrajová vzpomínka. A velká chyba. Sudety dnes bohužel nezajímají téměř nikoho. Politici je opráší jednou za čtyři roky před volbami - slíbí, vezmou hlasy a zase odjedou. Média o problémech v nich mlčí (ale o bouračce na pražském okruhu víme i v hlavních zprávách dne). Ve školách se o nich učí málo a vágně. Přitom stačí projít se opuštěnou vesnicí v pohraničí, podívat se na zchátralé kostely, neexistující obce, prázdné sudetské lesy. Je cítit duše a krása . Ale jsou to hlavně jizvy. Ale nejsou hojivé – protože jsme je nikdy nechtěli opravdu otevřít. A bez otevření se nezahojí.
Zato se sem – na periferii zájmu – hojně odsunuly problémy z výsluní měst. V regionech, kde dřív žili hrdí obyvatelé horských vesnic a měst s německou architekturou a pořádkem, dnes často najdeme zdevastované paneláky, vysokou kriminalitu, mizivou nabídku kvalitní práce a zoufale málo příležitostí ke vzdělání nebo důstojné zdravotní péči. Obchod s chudobou, drogy, exekuce, nepřizpůsobiví. Kam asi tak zmizely problémy z Prahy – Karlína, Libně, Žižkova? Kam asi…
Zatímco centrum se čistí, okraje byli zaplavovány tím, co nechceme vidět (a jedinci na tom neuvěřitelně vydělávají). A Sudety zůstávají zónou zapomnění. Fyzicky i morálně.
Závěr: Článek Miroslava Kalouska jako zrcadlo. A začátek větší debaty. Slova Miroslava Kalouska nejsou kontroverzní. Jsou nutná. A správná. Jsou bolestivá, ale právě proto cenná. Nejsou protičeská, ale hluboce vlastenecká – protože vlastenectví není lež o minulosti, ale odvaha se jí postavit. A pokud v tom budeme pokračovat – otevřeně, pravdivě, bez hysterie – můžeme se konečně po více než 80 letech postavit sudetskému příběhu čelem. A nejen sudetskému. Třeba pak dokážeme vést i další debatu. O Háchovi. O Benešovi. O nás.
Protože bez pravdy není důstojnost.
