Článek
Vyjádření Miroslava Kalouska o odsunu a také můj článek na toto téma, ač pro některé nekomfortní, otevřela znovu jednu z nejbolestivějších ran naší novodobé historie. A přestože se o Sudetech mluví málokdy, a když už, tak často povrchně či ideologicky, pravda je mnohem složitější. Tento text navazuje na předchozí článek a rozšiřuje jej o hlubší pohled, historický kontext i morální dilema, které s námi zůstává dodnes.
1) Odsun – trauma, které jsme nikdy nezpracovali
Odsun sudetských Němců není jen historickým faktem – je zrcadlem naší duše. Téměř tři miliony lidí bylo po válce vyhnáno, často bez ohledu na individuální vinu, bez možnosti obrany, často s brutální surovostí. Mnozí dnes říkají: „Byla to daň za Hitlera.“ Ale opravdu?
Na rozdíl od nacistických zločinů, které byly potrestány mezinárodními tribunály, odsun byl aktem kolektivní msty. A ten se nikdy nestal předmětem upřímné národní sebereflexe. Ne že bychom neměli pochopení pro bolest těch, kdo zažili okupaci. Ale mstít se na civilistech – na ženách, dětech, starcích – jen proto, že „mlčeli“ nebo „chtěli žít v Říši“? To je ztráta morální nadřazenosti, kterou jsme jako oběť války měli.
A pokud stále někdo říká, že jsme tak museli jednat – že nás chtěli jinak vyhladit – pak je tu jediná otázka: Proč jsme tedy dřív nebojovali? Protože to Beneš řekl a nařídil? Proč i přes to jiní hrdinové dál bojovali a umírali (u Tobruku, v RAF, na východní frontě ale i v protektorátu jako např. Mašín, Balabán a další). Ale tito vždy bojovali s vojáky, nikdy nevraždily ženy a děti. Proč? Protože nebyli jako oni (jako třeba SS v koncentračních táborech). A právě proto jim byli vždy morálně nadřazeni.
Ale ti co se podíleli na divokém odsunu? To byli falešní hrdinové, co si svou frustraci vybili na těch, kdo se už nemohli bránit. To není vítězství. To je ztráta morálního práva, které jsme jako oběť války měli.
Odsouzení K.H.Franka, K. Dalugeho a jiných k smrti - naprosto v pořádku. Byl soud, byl důkaz, byl trest. Vše bez jakékoliv pochybnosti. Tak to má být.
Odsouzení milionů lidí k vyhnání na základě národnosti? Tak to mělo být? Ne, nemělo. Pravda bolí.
2) Film „Krajina ve stínu“ – pravda, kterou neumíme unést
Bohdan Sláma a Ivan Arsenjev ve filmu Krajina ve stínu zachytili osudy jedné pohraniční vesnice před válkou, během okupace a těsně po válce. Scény nelítostné perzekuce Čechů německými nacisty jsou otřesné – a přesto pro mnohé diváky ne tak mrazivé, jako ty následující.
Když se role otočí a Češi se po válce mstí Němcům – popravy bez soudů, znásilňují ženy – v tu chvíli většině diváků skutečně „ztuhne krev“. A hlavně, kdo vykonával tuto odplatu? A tady se vkrádá nepříjemná otázka:
U které části filmu vám bylo víc ouzko?
A pokud to byla ta, kde se mstili Češi – proč? Protože jsme se poznali? Protože jsme si uvědomili, že morálka není o straně konfliktu, ale o činech samotných?
3) Sudety byly obývány po staletí – a ne vždy v míru
Německé obyvatelstvo nebylo do Sudet „nacpáno“ Hitlerem. Většina těchto území byla německy osídlena už od středověku. Kolonizace pohraničních oblastí probíhala z podnětu českých králů, kteří zvali německé osadníky, aby osídlili řídce obývané či neúrodné oblasti. Tyto komunity zde žily po staletí, vedle Čechů, s napětím i spoluprací, s kulturní i ekonomickou provázaností.
Za první republiky se však mnoho Němců cítilo přehlíženo. Nešlo jen o jazyková práva nebo menší zastoupení ve státní správě – šlo i o ekonomickou marginalizaci a kulturní ignoraci. A i když není omluvou kolaborace, je to vysvětlení, proč mnozí toužili po připojení k říši – nikoli jako projev nacismu, ale jako zoufalá touha po uznání identity.
4) Dvojí metr: Slováci ano, Němci ne?
Tím se dostáváme k velmi nepříjemnému a často zamlčovanému srovnání. Pokud byl důvodem odsunu sudetských Němců jejich podíl na rozbití republiky a spolupráci s nacisty – proč se stejný přístup neuplatnil na Slováky?
Slovenský stát se v roce 1939 odtrhl od Československa a stal se spojencem Hitlera. Bojoval po jeho boku, podílel se aktivně na genocidě Židů, existoval jako samostatná kolaborantská republika. A přesto – žádný odsun, žádné vraždy, žádné perzekuce. Naopak, Slováci byli znovu přijati jako „bratři“.
Ale němečtí obyvatelé Sudet, kteří byli desetiletí občany společného státu (a před tím to bylo několik dlouhých století společného soužití) a jejichž vina byla mnohdy jen v tom, že hlasovali pro Henleina? Ti byli odsunuti, okradeni a mnozí i zabiti.
Ptám se: byl rozdíl mezi slovenským rolníkem, který volil Hlinku, a německým, který volil Sudetendeutsche Partei? V čem? V národnosti? V jazyce? V krvi? Oba se vrátili na pole a chtěli žít pod svou vládou. A na ČSR měli stejný pohled.
Jestli ano, pak je naše morálka selektivní. A to je její konec.
5) A dnes? Problémy se neřeší – jen přesouvají
Paradoxně, do Sudet se dnes přesouvají problémy, které z jiných regionů vytěsňujeme. Obchod s chudobou, sociálně vyloučené komunity, drogy, ztráta perspektivy. Čtvrti jako Karlín, Libeň či Žižkov (kdo tam měl možnost bydlet nebo je navštívit před 30 lety, ví co mám na mysli) se „vyčistila“ – ale kam zmizely jejich problémy?
Odpověď známe. Do Sudet.
Tam, kde dříve stály školy, nemocnice a živé komunity, jsou dnes ruiny, vybydlené sídliště a prázdné fabriky. A ti, kdo by mohli pomoci, se o tyto regiony zajímají jen před volbami. Politici, kteří jinak nemají problém mluvit o rovnosti, solidaritě nebo spravedlnosti, často zapomínají, že právě zde žijí lidé, kteří svou loajalitu ke státu prokázali tím, že zůstávají – i přes bídu, ztrátu infrastruktury i vylidňování. Koho jim sem posíláme za ta desetiletí za nové sousedy? Nepřizpůsobivé (za které stát vydává enormní prostředky aby místním ukázali, že oni do práce nemusí), různé pochybné existence pro které jsou dávky, alkohol a drogy tou nejvyšší metou v životě. Proč se koncentrují do těchto míst od Chebu a dále po hranici až k Ostravě?
Myslíte si, že dnes jsou původní lidé v těchto oblastech spokojeni s politiky a vládou v Praze? Že věří, že se jejich situace někdy zlepší? Myslíte si, že kdyby měli reálnou alternativu – skutečnou šanci na lepší životní prostředí, práci, školu pro děti, dostupné lékaře – že by dál volili současné politické reprezentace?
Neděláme tedy znovu stejnou chybu, jako jsme dělali ve 20. a 30. letech minulého století? Kdy jsme místo skutečné integrace a důvěry vsadili na ignoraci a falešné domněnky, že loajalita vzniká z povinnosti, nikoliv z péče a zájmu?
Závěr: Není to o vině – je to o pravdě
Nikdo netvrdí, že Němci byli jen oběti. Nikdo netvrdí, že Češi byli jen viníci. Ale právě proto musíme mít odvahu říkat nepříjemné věci. Abychom konečně přestali lhát sobě samým.
Protože národ, který neví, co s vlastním svědomím, nemůže vést druhé.
Až s odstupem času je zřejmé, že největší trest za odsun platíme my sami – a platíme ho dodnes. Odsun nebyl jen historickou chybou. Byl to krok, který poškodil naše svědomí – i naši budoucnost. Některé chyby trvají déle než válka. Odsun byl jednou z nich.
A Sudety? Ty čekají – ne na pomník. Ale na pravdu.
Doporučený film: Krajina ve stínu (2020) – jeden z nejpůsobivějších obrazů morální šedi v poválečné době.
Markus Veritatis
