Článek
Psal se rok 2014. Vím to tak přesně, protože se všude psalo o Ivetě Bartošové. Bylo mi jí líto a nechápala jsem, jak se mohla dostat do takové bryndy. Přičemž jsem se rozhodovala řešit svoji vlastní.
Pracovala jsem v kanceláři pro jednoho z nejbohatších mužů světa — amerického miliardáře. Zní to skvěle, že? Realita byla trochu jiná. Oddělení se přetvářelo, nebylo co dělat, mluvilo se o restrukturalizaci a od roku 2008 nikdo neviděl bonus ani přidání. Průměrný výdělek, jednotvárná práce a pocit, že čas běží.
Říkala jsem si: je čas si najít přivýdělek, holka.
Nejlepším řešením se mi zdálo podnikání s něčím, co je mému srdci blízké. Vzhlédla jsem se v kráse vinutých perel jako Saudek a v galvanizaci měděných a stříbrných šperků. Absolvovala jsem několik drahých kurzů, nakoupila materiál, hořák, galvanizační přístroj, skleněné tyčky, stříbro a chemikálie. Výrobky byly pěkné — ještě jich mám spoustu doma. Akorát se neprodávaly. Ani na Fleru, ani na Dyzajn marketu. Pokrylo to tak akorát materiál a pronájem prodejního místa.
Mezitím mi banky vypisovaly SMS: „Navyšte si úvěr pohodlně po telefonu, ani nemusíte osobně.“ No tak jsem navyšovala. Až jsem u jedné dosáhla na 150 000 Kč. U dvou bank jsem měla kontokorenty — každý na 30 000 Kč. Trik byl jednoduchý: v den výplaty necháš ležet 30 000 Kč na jednom účtu, druhý den přepošleš na druhý. Takže vlastně dluh 60 000 Kč, ale úroky minimální. Chvíli to fungovalo. Pak přišla třetí půjčka, asi na 100 000 Kč. Poslední pokus zachránit podnikání.
A pak nastal den D.
Probudila jsem se a po zaplacení poplatků, běžných výdajů a splátek mi zbývalo 25 dní do další výplaty a asi 2 000 Kč.
Tak jsem zavolala do banky. Do té samé banky, která mi zřizovala půjčky po telefonu s takovou lehkostí. Tentokrát jsem chtěla konsolidaci. Nabídli mi úrok 13,5 %.
Obvolala jsem všechny banky, kde jsem měla ty „bezproblémové“ dluhy. Nikdo nešel pod 13 %. Bezúčelové půjčky mi šeptaly do ucha 15 % i výše. Celá Praha se na mě domluvila a úroky stoupaly — záhadně až do výše 18,5 %. A začali mi říkat, že moje výplata nedosahuje na celkovou částku 500 000 Kč. Maximum, co mi nabídli, bylo 350 000 Kč. Což by nedávalo smysl, protože bych stále splácela dva vysoké dluhy s vysokými úroky.
A všude v televizi běžely reklamy: „Bezproblémová konsolidace! Jedna splátka! Vyřídíme za vás!"
Argumentovala jsem vlastním bytem. Přece to je jistota, ne?
„V tomto případě to nehraje roli. Rozhodující je příjem — a ten je příliš nízký.“
Pan Bochnáček a SOLUS
Po internetu jsem zjistila, že existuje něco jako americká hypotéka. Sjednala jsem schůzku v bance.
Za stolem seděl pan Bochnáček — malý, bystrý mužík, který hned věděl co chce. Nejdřív výplatu přes jeho banku. Pak kopii vysokoškolského diplomu. Prý vysokoškoláci lépe splácejí, prý mají větší svědomí.
Pan Bochnáček se podíval do SOLUSu.
„Tady máte otevřených 7 žádostí na konsolidaci.“
Sedm. Do té doby jsem netušila, že moje telefonáty po bankách vůbec někam zaznamenali. Myslela jsem, že jen nezávazně volám a ptám se. Jenže každý dotaz, každý návrh, každé „mohli byste mi nabídnout konsolidaci?“ — to vše skončilo jako záznam v SOLUSu.
A těch 7 otevřených žádostí mi blokovalo konsolidaci s úrokem 4,8 %.
Pan Bochnáček měl řešení: osobně obvolat všechny banky a požádat je o uzavření žádostí. Dostala jsem seznam a začala telefonovat. Ne všechny banky byly nadšené. Mnohdy to trvalo týdny, než žádost skutečně zavřely.
Dalším úkolem bylo čekat. A zatím dál splácet.
Odhadkyně
Jednoho dne zazvonil zvonek. Odhadkyně banky — příjemná paní, která si prohlédla byt a udělala si poznámky. Cena za odhad? Asi 2 500 Kč, která se pak zakomponovala do půjčky. Platila jsem tedy za někoho, kdo nepracoval pro mě.
Výsledek: 1,1 milionu korun.
Přitom tržní cena bytu 50m² v Praze byla tehdy 2,6 milionu.
Byla jsem v šoku. Říkala jsem si — jsem v pasti. Zklamaná a smutná.
Ale pak jsem se zastavila.
Ano, odhad byl nízký. Ano, odhadkyně pracovala pro banku. Ano, pravidla hry byla nastavená proti mně. Ale tohle byla jediná možnost jak se oddlužit a zadlužení jsem si způsobila sama.Ne ideální — ale možnost.
A já ji vzít musela.
Banka řekla ANO.
Splátka 5 000 Kč měsíčně. Deset let. A šlo to skvěle.
Po letech přeposílání výplat z účtu na účet, po týdnech telefonátů po bankách, po třech měsících nejistoty — konečně jedna splátka, jeden úrok, jeden závazek.
Žádné SMS od bank. Žádné kontokorenty. Žádné „navyšte si úvěr pohodlně po telefonu.“
Jen klid.
A když přišla poslední splátka po deseti letech?
Bylo to normální. Žádné ohňostroje, žádné slzy dojetí. Prostě další den. Možná právě to je ten největší úspěch — když se oddlužení stane tak přirozenou součástí života, že jeho konec ani extra neslavíš. Prostě jednoho dne zjistíš, že jsi volná.
Co bych poradila sobě tehdy
1. Každá žádost o půjčku se zapisuje do SOLUSu
(SOLUS je sdílený registr dlužníků, který používají banky, leasingové společnosti, pojišťovny i mobilní operátoři. Zaznamenává nejen nesplacené dluhy, ale i samotné žádosti o půjčku — i ty zamítnuté nebo odvolané.)
I když jen nezávazně voláte a ptáte se. I když vám nakonec nepůjčí. Záznam tam je. A pokud neuspějete — okamžitě zavolejte a nechte žádost uzavřít. Jinak si zavřete dveře, které zoufale hledáte.
2. Před podnikáním — nejdřív koncept, pak peníze
Moje šperky byly pěkné. Akorát jsem nevěděla, komu je prodám a za kolik. Podnikatelský záměr musí být jasný ještě před tím, než si půjčíte první korunu. A pokud potřebujete peníze na rozjezd — hledejte podnikatelský úvěr, ne spotřebitelské půjčky.
3. Jedna velká půjčka je lepší než pět malých
Malé půjčky jsou nenápadné. Jedna po druhé. Každá zvládnutelná. Ale splátky se nahromadí a jednoho dne zjistíte, že vám zbývá do výplaty 2 000 Kč na 25 dní.
Přesně jako mně.
4. Americká hypotéka má svá úskalí
(Americká hypotéka je bezúčelový úvěr zajištěný nemovitostí — banka neřeší na co peníze použijete, ale jako zástavu bere váš byt nebo dům.)
Aby vám ji vůbec nabídli — musíte vlastnit nemovitost. A to není samozřejmost.
Navíc pozor:
Banka pošle svého odhadce — jehož odhad bude pravděpodobně nižší než tržní cena
Za odhad platíte vy — přestože slouží hlavně bance
Půjčí vám maximálně 80 % z bankovního odhadu — ne z tržní ceny
Úroky nelze odečíst z daní na rozdíl od klasické hypotéky
Pokud přestanete splácet — přijdete o střechu nad hlavou
Zachránila mě. Ale věděla jsem, do čeho jdu.
