Článek
„Podívej,“ říká mi nový nadřízený s blahovolným úsměvem, „já jsem jako zpovědník. Mně všechno můžeš říct.“
Malou vteřinu přemýšlím.
„Eva na mě hodila veškerou těžkou práci, protože si na mě neustále kolegové stěžují,“ vyhrnu ze sebe.
„Zdá se mi, že vůbec nevycházíš s týmem,“ odpovídá.
A je mi jasné, že si moje tvrzení půjde okamžitě u Evy ověřit.
Když kolegové budou tvrdit, že to pravda není, tak to pravda nebude. Zpovědník mlčí. Hřích zůstane můj.
Od kolegů se distancuji už léta. S nikým nechodím na oběd, o soukromí nemluvím, vyhýbám se společným večírkům i akcím mimo pracovní dobu. Když opustím svůj pracovní stůl – třeba proto, že jdu na záchod – po návratu se pití nedotknu. Jdu ho vylít do dřezu.
Nejsem paranoidní. Jsem jen opatrná.
Třetí den na nemocenské mě probouzí zvonek.
Paní ze sociálky.
„Poslal vás můj zaměstnavatel?“ táži se v plandavé noční košilce, bosá u dveří.
Samozřejmě lže. Tvrdí, že to byl náhodný výběr počítače na sociálce. Musím jí předložit občanku. Snaží se mě – s úřední deskou v ruce, kterou drží jako štít před sebou – nacpat do bytu. Tento rok jsem poprvé nemocná. Celá tahle akce je nesmyslná.
Dám jí občanku. Zavřu dveře. Uvařím si kávu.
Jsem první den po nemocenské v práci.
Jdu potěšit kolegy k vedlejším stolům open office a prohlásím krvežíznivě: „Stejnak vás AI brzy nahradí.“
A je mi v ten okamžik každý robot sympatičtější než živý kolega.
Implementovali nám povinně AI do počítačů. Soukromí přestává existovat. Robot má přístup ke všem informacím v Outlooku, Excelu a Teamsech. Zaznamenává každou komunikaci, každý mail, každé surfování na internetu.
„Co svátek budeš pracovat?“ ptá se Eva.
„Ne,“ říkám nevinně. „Chybějí mi odborné vědomosti, abych tě mohla zastupovat.“
Druhý den mám zařízené školení u Renaty. Renata mi vnucuje meloun. Beru si ho ze slušnosti. Tvrdím, že si ho sním v kuchyňce.
Vyhodím ho do koše.
Po obědě přiletí nadřízený do open officu a začne mi hlasitě vyčítat nějakou nepatrnou chybu.
„A tohle je taky špatně! Tohle už nepoužíváme dva roky a tohle už si měla vědět od minulého května!"
Hulákání je hlasité. Záměrně. Aby to všichni slyšeli.
Aha, proletí mi hlavou. Připojil se ke kolektivní destrukci mé osoby.
Omylem jsem se přihlásila na quiz večírek.
„Opravdu přijdeš?“ táže se bledý mladý kolega. Vypadá skoro polekaně.
„Jen to ne,“ vyhrknu. „Byl to omyl.“
Jsem zděšena, že bych s kolegy musela absolvovat byť jen minutu svého soukromého času mimo pracovní dobu. A ten bledý mladý kolega vypadá upřímně ulehčeně.
Nadřízený si mě předvolá a vyčítavě mi ukazuje fotky na mobilu. Pořídil si je z třetího patra. Ukazují mě, jak si v pracovní době mířím koupit chai latté do kavárny.
Studuji tu fotku.
Zjišťuji, že mi to seshora zezadu fakt nesluší. Že jsem za ta léta v korporátech akorát ztloustla a vypadám jako bába.
„A ty mě smíš fotit bez mého svolení?“ ptám se ho ostře.
Spěšně si strká mobil do kapsy. „A to bylo jen tak,“ tvrdí s úsměvem.
„Všiml jsem si, že ráno nikoho nezdravíš. A chodíš pozdě.“
„Bylo to jenom pět minut.“
„Pět minut jako šedesát minut. Prostě pozdě.“
Nikoho nezdravím, abych na sebe zbytečně neupozorňovala – protože právě chodím pozdě. Takovou logikou argumentuji a vidím, jak mu cukají koutky úst.
Eva, moje předchozí nadřízená, se minulý rok přede mnou chlubila: „Mně vůbec nevadí, že chodíš pozdě.“
Dobře, pomyslela jsem si tehdy. Tak to budu dělat dál.
Tenhle nadřízený je jiný. „Jestli budeš nadále chodit pozdě, začnu ti psát důtky.“
Aby ukázal, že přece jenom je člověkem, mi později vnucuje rozbrblanou čokoládu. Ze slušnosti si beru kousek a dělám, že si jej strkám do pusy.
Jdu to v zápětí hodit do záchoda.
Těším se na školení s Renatou. Nechám ji kecat. Konec konců – bez ní bych si ty informace musela vyhledat sama.
Přežívám. Po svém.
