Článek
Nevyjadřuju se moc k politice. Je to horké železo a já se spálit nechci. Jakmile se vůči něčemu vyhradíte a většina nesouhlasí, žijete najednou nebezpečně – a to i v systému, který si o sobě myslí, že je svobodný.
Před pár lety jsem narazila na text filmového kritika Kamila Fily. Už nevím, o čem přesně psal, ale jeho styl mě chytil – přesný, ostrý, bez servítků. Chtěla jsem vědět, jak vypadá člověk, který takhle umí pojmenovat věci a nekompromisně je kritizovat. Vyhledala jsem si fotku. Mladý, hubený klučina, vychrtlé rameno, člověk, co by ho spláchl průvan. Pomyslela jsem si: ten má ale odvahu.
O pár let později mi spadla brada. Z toho vychrtlého klučiny vyrostl chlap obalený svaly, bodybuilder. A mně to najednou docvaklo. Nejde o náhodu ani o midlife krizi u posilovacího stroje. Jestli chceš mít nahlas svůj názor, potřebuješ se umět bránit pěstmi. Slova mají následky a někdy ty následky přijdou fyzicky.
Vzpomenu si na babské moudro Haliny Pawlowské – jestli chceš kritizovat vady, pořiď si na to svaly. Zní to jako vtip, ale je v tom jádro pravdy, které nikdo nahlas nevysloví: svoboda slova není zadarmo. Stojí něco. A ta cena se liší podle toho, kde a komu ji platíte.
Korporát nemá zájem o váš názor
V korporátní sféře je to ještě přímočařejší. Tam na váš názor není nikdo zvědavý. Dělá se, co řekne manažer. Stejně jako se odjakživa dělá, co řekne otec, co řekne matka, co řekla učitelka, co řekl doktor, co řekl premiér, co řekl prezident. Tečka.
Nezáleží na tom, jestli žijete v demokracii nebo v diktatuře – hierarchie si najde způsob, jak umlčet nesouhlas, jen nástroje jsou jemnější. Nikdo vás nezavře. Jenom vás nepovýší. Nepozvou vás na poradu, kde se rozhoduje. Přestanou vás brát vážně u kávovaru. A vy si časem řeknete, že to za to nestojí, a mlčíte sami od sebe, dřív než vás vůbec někdo požádá.
To je možná nejúčinnější forma cenzury, jakou lidstvo vymyslelo – ne ta, co vás umlčí zvenku, ale ta, co vás naučí umlčet se sami.
Otázka svalů
Takže co s tím? Nemyslím to doslova – nikdo nepotřebuje bicepsy, aby mohl mít názor. Ale potřebujete něco, o co se opřít, když přijde protivítr. Finanční nezávislost. Kůži jako ze žíněnky. Ochotu být na chvíli nepohodlní, nepopulární, sami.
Kamil Fila si možná nechal narůst svaly z úplně jiného důvodu – třeba ho to prostě bavilo. Ale ten obraz mi zůstal: že odvaha říct nahlas, co si myslíte, se občas musí obalit něčím tvrdším, aby přežila náraz.
Já svaly nemám. Mám radši slova – a schopnost vědět, kdy je nechat na papíře a kdy je spolknout. Není to zbabělost. Je to jenom vědomí, že v jakémkoli režimu, ať se tváří sebesvobodněji, se s následky svého názoru musíte vyrovnat sami. A někdy je moudřejší si tu bitvu vybrat, než ji svést hned teď, u kávovaru, s někým, kdo vás stejně neposlouchá.
