Článek
Všichni říkají, že máš odpouštět. Svým rodičům, svým bývalým milencům, sama sobě. Pak se uzdravíš. Tělo, psychika, duše. Všechno.
Chtěla jsem to tak moc, až to bolelo. Jako tón, který nikdo nezahraje čistě, dokud to nezkusí stokrát.
Google mi řekl: „Odpuštění je vědomé rozhodnutí pustit zášť, bez ohledu na to, zda si druhá osoba odpuštění zaslouží.“
Pěkné. Ale jak?
Co nefunguje
Napsala jsem jména na papír. Martin, Dieter, Peter, Martin… Repríza, která se vrací dřív, než má.
Nahlas jsem řekla: „Odpouštím ti.“
Nic. Srdce se ani nehnulo.
Když matka dokáže odpustit vrahovi svého dítěte, měla bych přece dokázat odpustit lidem, kteří mi ublížili méně. Ale možná musí být odpuštění nesobecké. Bez taktu, bez metra. Bez očekávání, že se tím něco změní.
Co funguje trochu
Nějaký africký prorok na YouTube radil prorocká gesta. Moje hladina stresu byla na sto osmdesát – tempo, které žádný metronom neudrží. Byla jsem otevřená čemukoli.
Strčila jsem jména do lahve a rozbila ji na dvoře o zeď.
„Pouštím tě.“
Lahev se s velmi uspokojivým zvukem roztříštila o zeď. Jediný akord, který sedl.
Na dnešek byli pryč. Pak jsem zahanbeně zametla střepy a doufala, že si toho sousedé nevšimli.
Zapomenout by bylo tišší. Pianissimo místo generální pauzy. Ale zapomenout není odpustit. To je jen odsunout stranou.
Co skutečně funguje
Nechtěla jsem jít ke zpovědi. Cizí muž by soudil. Ačkoli je to muž Boží, pořád je to jen muž cizí. Odsuzoval by mě za mé sexuální eskapády. Devatenáct otčenášů nebo tak něco – repetice, která nikam nevede.
Nemohla vych mluvit přímo mluvit s Bohem?
Mluvení v jazycích – teologové tomu říkají glosolálie. Člověk mluví v nesrozumitelných zvucích k Duchu svatému. Přímo k Bohu, bez prostředníka. Bez dirigenta.
Zkusila jsem to. Myslela jsem hlavou to, co jsem chtěla říct – někdy v obrazech – a nechala ústa mluvit, ať z nich vyjde, co chce.
Byly to hrdelní zvuky, které připomínaly hebrejštinu. Nejdřív jsem se zaslechla, jak váhavě naříkám a obviňuji v jazyce, který jsem neznala. Nejdřív jsem šeptala – piano – pak jsem ztratila zábrany a přišlo forte. Cítila jsem bolest a plakala.
Dlouho zadržovaný proud ze mě vytryskl.
Bylo důležité uvést na pravou míru, co Bůh slyšel od mých milenců. Lžou, pomyslela jsem si. Neměla jsem žádné postranní úmysly. Chtěla jsem jen milovat a doufala v nejlepší. Někdo lhal před Bohem, aby vypadal dobře. A Bůh musel dozvědět, že to bylo jinak.
Obviňovala jsem. Uváděla jsem věci na pravou míru.
Protože odpustit lze jen tehdy, když byla vyslyšena vlastní pravda.
Tak. Teď to Bůh ví.
Můj pohled na věc dorazil. Byla jsem vyslyšena. Teď můžu odpustit.
Možná se teď věci obrátí k lepšímu. Možná ne. Ale je mi lehčeji.
A to už je něco. Poslední tón, který doznívá, i když orchestr už dávno mlčí.
P.S. Práskla jsem je přímo Bohu. Doufám, že dostanou, co si zaslouží.
