Článek
Mám tetování. Je staré dva týdny. Za čtyři dny zmizí.
Je dobré někam patřit. Přidat se k někomu. Rozhodla jsem se přidat ke všem těm veselým lidem, kteří udělali z tetování společensky akceptovatelnou módní image.
Ještě před patnácti lety si můj mladý nadřízený schovával předloktí. Dvě rozpité francouzské lilie, fleurs-de-lis, tvrdil, že to byla sázka, že byl totálně opilý. Na formálních schůzích je skrýval pod dlouhými rukávy bílé košile. Mladistvá nerozvážnost, usoudila jsem tehdy.
Pak jsem si toho v průběhu let začala všímat víc a víc. Jako by se všichni najednou domluvili na jedné věci – že tetování je in. Motivy Eda Hardyho se dostávaly z kůže na trička, na kabelky a zase zpátky na kůži. A horší věci. Občas jsem si pomyslela, jestli to stojí za tu bolest, za ty peníze, jestli člověka neomrzí nosit na trh kůži s něčím nepovedeným, a to celoživotně, jako věčně odsouzený na doživotí.
Můj doktor má na předloktí vytetované Alpy, nebo možná Švýcarské hory – vypadají spíš jako ášram v Indii, tibetská krajina. Až jsem si přečetla text pod nimi: něco ve smyslu kozel rád šplhá nahoru. Jestli tím myslel dobývání ženského poprsí, nebo jestli jen rád šplhá nahoru, zůstane jeho tajemstvím.
Rozpité ostnaté korunky kolem zápěstí nebo kotníku sličných slečen. Celé komiksy, srdíčka, hnízda, jména dětí, milenců a starých lásek. Nebo abstraktní čáry. Nebo aspoň čárka nebo puntík na viditelném místě. Tetování dnes musí mít každý, i babička. Z kratochvíle unuděných vězňů se stal společenský hit.
Každé ráno do práce mě míjejí zástupy víc nebo míň povedených barevných a černobílých děl na kůži. Velmi tenké, šikovně nahozené čáry, nebo tlusté, neohebné, nepovedené výtvory tatérů rychlokvašek. A přesto mají něco společného – nějaké to nevyslovené tajemství, že porozuměli té společné dohodě, ke které se přidali.
Musím na ně zírat. Nevím proč mi připadají tak krásní, ti vytetovaní jedinci, čím mě tak přitahují. Možná to není krása obrazu na kůži. Možná je to závist – v nich vidím gesto, na které jsem si sama netroufla. Nezávislé na tom, jestli je motiv povedený nebo ne. Oni se k něčemu skutečně upsali, natrvalo, bez únikové cesty. Já ne.
Jsem srab, pomyslela jsem si. Tak jsem se rozhodla přidat se – ne doopravdy. Pořídila jsem si soft tattoo. Vypadá jako pravé, smyje se po čtrnácti dnech. Namočit, přitisknout ke kůži. Jako obtisková kartička z dětství.
Musím se smát. Civím na měsíček na levé ruce a na sluníčko na pravé. Teď k nim patřím, říkám si. A vzápětí si musím přiznat, že to fakuju.
Den jedna: patřím k nim. Den tři: začíná mě to nudit, mám chuť se toho zbavit. Den sedm: uvažuju, že si pořídím pravé. Ještě se předvedu kolegům v práci. Všichni mlčí, nikdo nic neřekne, asi si myslí, že mi přeskočilo. Den deset: sluníčko začíná ztrácet barvu, obrys bledne, celá kresba se rozmývá – a já si už vybírám další motiv. Třeba na čelo. Možná si toho někdo všimne:)
Nešlo mi tedy o tu neodvolatelnost, kterou jsem prý záviděla. Kdyby ano, čekala bych, chtěla bych prodloužit. Místo toho mě to po deseti dnech nudí a já plánuju příští kolo. To není touha po trvalosti. Je to touha po proměně, po dalším kole hry – přesný opak toho, co dělá tetování tetováním.
Kdybych to měla udělat doopravdy, jedině od umělce, co za něco stojí. Jako v Dahlově povídce Kůže – aby se moje kůže dala jednou prodat jako stará sběratelská rarita. Ne z lásky k obrazu. Z touhy, aby aspoň po smrti měla nějakou cenu.
