Článek
V životě jsem už dělala ledacos. Němčinu jsem učila poctivě. Tlumočit jsem začala ve chvíli, kdy tomu někdo uvěřil víc než já sama.
Bylo to krátce po škole. Živila jsem se výukou němčiny po celé Praze a jednou z mých studentek byla Aja z inzertního oddělení Prager Zeitung. Díky ní jsem na chvíli měla skoro celé oddělení na hodinách – než všichni zase odpadli a zůstala jen ona. Zato z ní byla kamarádka.
Jednoho dne prohlásila: „Udělám ti inzerát. Napíšu tam, že učíš němčinu. A taky že tlumočíš.“
„Jenže já jsem nikdy netlumočila.“
Mávla rukou. „To zvládneš.“
Byla to doba, kdy se člověk na razítka a certifikáty tolik neohlížel. Uměl jazyk – tak to zkusil. Za pár dní zazvonil telefon. Volal pan Heinrich, německý podnikatel, který potřeboval tlumočnici.
Sešli jsme se v hotelu na Žižkově. Přišla jsem dřív, nervózní jak před maturitou, zatímco Heinrich do telefonu opakoval „už jedu, za chvíli, jsem na cestě“ ještě dvě hodiny poté, co měl dorazit. Vyřešila jsem to jediným rozumným způsobem: objednala jsem si vepřové na smetaně, hranolky, dva Fernety na uklidnění a dezert na dobrou náladu.
Když se konečně objevil – drobný, šedovlasý, s energií člověka, který nikdy v životě nezaplatil pokutu ani daň – zaplatil celý účet, popadl mě a za chvíli jsme seděli v autě.
„Jedeme podat inzerát. Budete tlumočit.“ Podal mi omlácený mobil. „Promluvte si s mojí bývalou spolupracovnicí.“
Z telefonu se okamžitě ozval zoufalý ženský hlas: „Utíkejte! Je to podvodník, dluží mi výplatu, je hrozný, vezměte nohy na ramena!“
„Co říká?“ zeptal se Heinrich ledabyle, s očima na silnici, což byl v tu chvíli spíš odhad než fakt.
Přeložila jsem mu jen tu slušnější polovinu.
Usmál se. „Uklidněte ji. Jste přece Češka, vy to zvládnete.“ Pak, jako by mi dával spropitné: „Ten mobil si nechte.“
Na přemýšlení nebyl čas – Heinrich se řítil Žižkovem a vzápětí vlétl na magistrálu stylem, za který by se nestyděl ani kaskadér. Předjížděl zleva, zprava, z míst, o kterých jsem nevěděla, že se dá předjíždět. Můj žaludek, poctivě naložený vepřovým, dvěma Fernety a dezertem, si to jasně nemyslel. Najednou mi bylo úplně jedno, jestli je podvodník. Hlavně přežít.
Zastavili jsme před redakcí velkých českých novin. Heinrich vyrazil dovnitř jako malý Napoleon, já se za ním vlekla jako koza za pastýřem, ještě zelená z jízdy.
V zanedbané kanceláři inzertního oddělení mi znovu zazvonil mobil v kapse. Bývalá spolupracovnice se nevzdávala – mezi vzlyky stihla dodat, že jí Heinrich dluží peníze, že spolu kdysi byli, a že je jí teprve osmnáct. Její celý životní příběh mi zněl z jedné kapsy, zatímco přede mnou stál Heinrich a šeptem oznámil:
„Prodáváme traktor.“
Traktor. Zůstala jsem koukat.
Podíval se pracovníkovi inzertního oddělení hluboce do očí a s klidem člověka, co ví přesně, co dělá – i když to není pravda – prohlásil: „Pod šest set padesát tisíc nepůjdeme. Dva roky starý, nový stál skoro dva miliony.“
Do té doby jsem měla traktory zařazené někam mezi starší škodovky a zemědělské stroje, které člověk potká jednou za rok při žních. Heinrich o tom svém mluvil s láskou, jakou jiní muži vyhrazují pro dostihové koně nebo bývalé manželky, se kterými to nakonec nevyšlo jen kvůli maličkostem. Výkon motoru, motohodiny, výbava – tlumočila jsem to nejdřív do inzerátu, pak do telefonu prvním zájemcům. Za odpoledne jsem se o traktorech dozvěděla víc, než jsem kdy chtěla vědět.
Následovaly hodiny křížem krážem Prahou – benzínka, tři cappuccina do sebe, „musím se nakopnout“, a zase dál. Volant v jedné ruce, telefon v druhé, na kterém se střídala bývalá milenka s instrukcí utéct a další zájemce, kterému jsem odříkávala technické údaje staré sotva hodinu. Mezi dvěma sebevražednými předjížděcími manévry mi Heinrich nabídl budoucnost v Německu, ve firmě, kde prý za tři měsíce budu o traktorech vědět všechno. Zněla to skoro jako kariéra. Mě zajímalo jediné: jestli mi ten den vůbec zaplatí.
K večeru zabrzdil před mým domem, hodil po mně mobil – „ten si nechte, ozvu se“ – a zmizel. Zůstala jsem na chodníku, hlava plná traktorů, žaludek plný vepřového a dvou Fernetů, který si to bude pamatovat ještě týden.
Ozval se. V jednu v noci.
Ne s omluvou. Ne s výplatou. S tím, že zítra ke mně dorazí „nějaký milý pán“ a uloží si u mě „opravdu malinkou tašťičku“.
V tu vteřinu mi bylo jasné, že celý den – tlumočení, traktor, šest set padesát tisíc, kariéra v Německu – byl jen předehra. Že jsem nebyla tlumočnice. Byla jsem logistika.
Zařvala jsem do telefonu něco, co by moje matka nenazvala tlumočením ani do jednoho ze tří jazyků, které ovládám, práskla mobilem o zeď a šla spát.
O Heinrichovi jsem už nikdy neslyšela. Traktor doufám nakonec prodal.
Tašťičku určitě taky.
