Článek
Před měsícem jsem se potila na návštěvě u tetičky v Bavorsku. 35 stupňů a malý ventilátor na tři místnosti. Zjistila jsem, že Němci balí bioodpad do dvojitého bílého papíru do úhledných balíčků. Skladují ho jako mravenčí vajíčka, rovnoměrně na sebe, jako by z nich měl snad vylíhnout nějaký Biobrouk – tak úhledně byly poskládané. Nedůvěřivě svítím baterkou do hnědé biopopelnice a nedbale hodím svůj bioodpad v biopytlíku navrch té vápenné hromádky bílého vonného papíru. Skoro mám chuť ty kukly rozbalit a podívat se, co v nich mají. Myšlenku vzápětí zavrhnu.
Další den na mě čeká obrovská papírová cedule vyvěšená na chodbě, výhružně červenou tužkou, dvakrát podtržená: „Den Müll ordnungsgemäß entsorgen.“ (Recyklujte svůj bioodpad podle stanovených předpisů.) Okamžitě se cítím oslovena – že by mě prozradil můj přeplněný, bavorským státem schválený biopytlík mezi tou sněhobílou kuklou? Strhnu ceduli a odnesu ji do modré popelnice na papír, čímž se jí zbavím odborně provedenou recyklací. „Tady máte,“ hlasitě zaklapnu víko popelnice, „ordnungsgemäß entsorgt“ (Řádně zlikvidováno).
Ve svém pokojíku se ponořím do vyhledávání klimatizace. Pozítří mám odjet do Prahy. Předpověď počasí na další dva měsíce slibuje pekelná vedra kolem 40 stupňů. Po dlouhém surfování na Heurece zjišťuji, že český národ na mě zapomněl a vykoupil vše, co bylo cenově dostupné a alespoň vzdáleně připomínalo klimatizaci. Nakonec se rozhodnu pro kvalitní značkový ventilátor od Philipse – skaut je vždy připraven. Nehodlám se v Praze upéct zaživa jako kuře na rožni.
Další den, při přípravě na cestu, odnáším veškerý bioodpad, ale ejhle – marně hledám, hnědá popelnice zmizela. V každé ruce pět biopytlíků zírám na prázdné místo za barákem. Popelnice zmizela z čista jasna, jako fata morgána. Na chodbě zastavuji manžele Strabergerovy a ptám se jich na unesenou popelnici. Pan Straberger na mě vrhne pohled, jako bych se ho ptala na něco neslušného, a suše odsekne, že on osobně tu popelnici odvezl vyčistit, protože to prý „nikdo jiný nedělá.“ Paní Strabergerová k tomu nic nedodá – jen si mě přeměří od hlavy k patě a odfrkne si, jako by ucítila něco nevábného. Oba se na mě dívají spatra, jako by si chtěli odplivnout, a odkráčí s nosem nahoru, jako nějaká urozená… carevna, pomyslím si. Zjevně se se mnou nechtějí bavit ani diskutovat. Jsem pro ně ta česká asociálka, co nechala prosáknout svůj biopytlík na jejich sněhobílé kukly.
Jenže já jsem cholerička, mám vrozenou hysterii. Vztekle bouchnu dveřmi a zařvu: „Jste únosci biopopelnice, to musíte oznámit, nemůžete ji v tom největším horku někam odvláčet!“ A ještě vášnivěji, jako Carmen před býčím zápasem: „Vrazím vám svůj bioodpad do vaší popelnice!“ Asi mám nosné decibely – po mém spravedlivém výkřiku se po baráku i sousední zahradě rozprostře úctyhodné ticho.
Oznamuji tetičce, že tentokrát velmi ráda odjíždím, že se těším na smradlavou českou biopopelnici, do které bioodpad lijeme jen tak, aby mohl kvasit, aby se z něj co nejdřív stal dobrý český humus. V naší krásné české zemi, kterou zhudebnil Smetana i Dvořák. Slzy mi samovolně tečou po tvářích a mám sto chutí nacpat všech pět biopytlíků Strabergerovi do jejich šedé, poloprázdné popelnice na komunální odpad. Bavorsko je prales plný hulvátů, domorodých únosců, povzdechnu si vyčerpaně.
Další den už jsem v Praze a dýchám krásný dusný český vzduch z rozpálených pražských ulic – a dohaduju se s poslíčkem od dopravce. Tvrdí mi, že je v Ječné ulici na Střížkově. Lže mi přímo do ucha. Ječná ulice je na Praze 2, řvu marně do mobilu. Prý balík uloží do nejbližší Balíkovny, co mají na Střížkově. Je 40 stupňů, škemrám, je mi horko a bydlím v Ječné na Praze 2. Ne na Střížkově, ne na kraji města hodinu odtud. A potřebuju svůj ventilátor. Okamžitě ho přivezte.
„Nebydlíte,“ tvrdí mi s osvěžujícím klidem poslíček a klidně ukončuje rozhovor poznámkou: „Odkaz na Balíkovnu vám přijde mailem.“
Asi mu je taky horko, pomyslím si.
