Článek
Bylo mi dvacet a seděli jsme u piva – on, jeho kamarád a já, tichá, jako bych tam ani nebyla, což bylo v tom věku běžné privilegium, o kterém člověk ještě neví, že je ztrátové. Přítel se naklonil ke kamarádovi a řekl něco, co jsem si tehdy nezapsala do sešitu, ale co se mi zapsalo jinam, hlouběji: „Nikdy bych ji nepodvedl. Ona by to hned poznala.“
A usmál se. Ne na mě. Sám pro sebe, jaksi dovnitř, rychle a nekontrolovaně – ten typ úsměvu, který člověk nedělá záměrně, protože kdyby ho dělal záměrně, uměl by ho i schovat. Kamarád ho kopl pod stolem. Varovně. Jako by mu chtěl říct: přestaň se cenit, ona sedí vedle tebe.
Ten obraz mi zůstal viset v hlavě přes třicet let. Ne proto, že bych z něj tehdy vyvodila správný závěr – to jsem nedokázala, bylo mi dvacet a věřila jsem slovům víc než svalům na obličeji. Zůstal mi, protože jsem tušila, že jsem právě viděla něco, co nebylo určeno k vidění. Únik. Skulinu, kterou na zlomek vteřiny prolezla pravda ven, zatímco věta nad ní dál hlásala pravý opak.
O třicet let později, na schůzi SVJ
Náš předseda společenství vlastníků nemá svou mimiku nikdy na uzdě. Při naprosto vážných tématech – kdo zaplatí opravu okapu, kdo pokácí přerostlý keř – se mu koutky úst začnou nekontrolovatelně chvět, jako by je někdo tahal na neviditelné niti. Je to skoro dojemné, kdyby to nebylo tak průhledné: je potěšený sám sebou, protože konečné slovo má on. Dvůr mu patří, a s ním i stromy a keře, které si mohou nerušeně růst do druhého patra, do výšky šesti metrů, protože kdo by se odvážil mu je jménem shromáždění zkrátit.
Sleduju ten úsměv při každém zasedání a pokaždé mě vrátí k tomu pivu a k tomu kopanci pod stolem. Chtěla jsem vědět, odkud se to nekontrolovatelné potěšení při vyřčení nepravdy – nebo v tomto případě spíš při vykonávání malé, samolibé moci – bere. Má to jméno.
Duping delight
Anglický pojem duping delight – radost z klamání, případně z vlastní moci nad situací – popisuje krátký, často nevědomý úsměv, který se objeví přesně ve chvíli, kdy člověk cítí, že mu něco prochází. Trvá zlomek vteřiny. Kouty úst se lehce zvednou, oči jemně zajiskří, tvář se jinak tváří naprosto vážně nebo neutrálně – a přesně ten kontrast je na tom to prozrazující. Tělo v tu chvíli hlásí přesný opak toho, co říká hlas.
Psychology to zajímá zejména u výslechů. Když se vraha zeptáte na vinu a on ví, že mu čin nelze dokázat, občas se v nestřežené vteřině neudrží: mihne se mu po tváři úsměv s trochu vyceněnými zuby, potěšení z toho, že to prošlo. Není to úsměv radosti v běžném slova smyslu. Je to úsměv moci – pocitu, že člověk ovládá informaci, kterou ten druhý nemá.
Jeden z nejcitovanějších případů pochází z Ameriky, možná i proto, že tam má natáčení rozhovorů s takzvanými oběťmi mnohem delší tradici než u nás.
Podivný úsměv Diane Downs
V květnu 1983 odvezla americká poštovní doručovatelka Diane Downs své tři děti, ve věku tři, sedm a osm let, na opuštěnou silnici v Oregonu a tam je z bezprostřední blízkosti postřelila. Sama se pak střelila do ruky, aby si vytvořila alibi neznámého útočníka. Jedno z dětí zemřelo, dvě přežila s těžkým zraněním.
Při televizních rozhovorech krátce po činu se ale dělo něco, co diváky i vyšetřovatele znejišťovalo dřív, než dokázali pojmenovat proč: když popisovala noc, kdy jí zemřela dcera, se jí na tváři místo šoku nebo pláče objevoval lehký, bezstarostný úsměv. Chvílemi se tiše zasmála. Nejvýrazněji to bylo vidět, když ji vyšetřovatelé požádali, aby na kameru zrekonstruovala útok – s lehkostí a úsměvem předváděla, jak neznámý muž střílel do auta. Právě ten nesoulad mezi obsahem a výrazem nakonec obrátil veřejné mínění i vyšetřování proti ní.
Co si z toho vzít
Když se někoho ptáte na pravdu a jeho mimika se byť na okamžik rozejde s tím, co říká – úsměv tam, kde by měl být smutek, klid tam, kde by mělo být rozčilení – pravděpodobně lže, nebo si aspoň něco nechává pro sebe. Není to neomylný test. Lidé se usmívají z rozpaků, z trémy, z toho, že neví, kam s rukama. Ale ten konkrétní úsměv, ten rychlý, dovnitř obrácený, se dá naučit rozeznat od úsměvu, který patří k dobré náladě.
Můj bývalý přítel mě nakonec podvedl. Ten úsměv u piva mi dodnes utkvěl v hlavě – tehdy jsem mu nerozuměla, dnes vím, že už tenkrát říkal pravdu o tom, čeho je schopný.
Předseda našeho SVJ nikoho nepodvádí. On lhát nemusí. Moc, kterou cítí, má úplně legálně – stačí mu k tomu dvůr a šestimetrový keř. Ten úsměv u piva a ten úsměv na schůzi mají ale stejný zdroj: potěšení z toho, že člověk ovládá něco, co ten druhý neovládá.
