Článek
Alfa samec náhodou potká svou bejvalku. Na letišti. V luxusním hotelu. Na charitativním plese. Nebo ve vlastní firmě, kam právě přijela – podle něj mýt podlahu. Místa se obměňují jako barva vlasů herců. Sebevědomě prohlásí: „Můžeš u nás dělat služku.“
Jeho současná milenka se s úsměvem neskrývajícím zadostiučinění nakloní, strhne jí z krku diamantový náhrdelník a prohlásí, že si troufá nosit fake kopii toho, co náš super alfa samec minulý měsíc daroval své ženě. Jako tečku jí vlepí pořádnou facku.
Ve mně se vzpírá vzdor – proč nikdo nic neřekne? Proč se jí nikdo nezastane? Nikdo se nezeptá, co se vlastně stalo. Všichni okamžitě uvěří, že je zločinka, zlatokopka, podvodnice. Ponížená hrdinka to trpělivě snáší, případně si drží pohmožděnou tvář. Následují další facky, kopance do břicha, veřejné ponižování – někdy ji i pořežou a krev jí teče na zem do rudých kaluží. Přidá se dav s komentáři typu „co tady dělá taková luza“.
Odněkud přiběhne malý chlapeček, vzpíná ručičky k ženě, která bezmocně leží v kaluži krve, a volá „maminko, maminko!“ Milenka si dítě vezme do náruče a s psychotickým klidem mu zašeptá: „Tohle není tvoje maminka. Já ti tu pravou najdu.“
A pak přijde velké odhalení: hrdinka na zemi je ve skutečnosti manželkou ještě bohatšího, nejmocnějšího mafiána ze všech mafiánů, který dá trapičům co proto. Oberalfamafian ani nemrkne a prostřelí jim ruku, zarazí obchod za bilion, který s nimi právě chtěli uzavřít. A div se bože, obejme svou poníženou choť a zastane se jí. Konečně.Projede mnou spravedlivá úleva jako blesk z nenadání.Tlak mi klesne.
Konec. Titulky. Předplatné.
Krátké příběhy vystřižené z kontextu seriálu, který si lze předplatit. Zírám na to se směsicí pobouření, pobavení a odporu. Hlavní hrdinky jsou kříženec Barbie, Marilyn Monroe, lesní víly a Kim Kardashian v mladším vydání.
Nejdřív se tomu směju. Pak zjišťuju, že se na ně dívám skoro každý den.
Jsem vtažená do světa, který propásl MeToo, kde se sufražetky obracejí v hrobě, do světa letmo připomínajícího kastovní systém z Huxleyho Konce civilizace. Muži s ostrými rysy, dokonalými čelistmi a svítícíma očima – takzvaní alfa samci. Ženy s bezchybnou pletí a filmovou krásou. Jsou skoro k nerozeznání od skutečných herců. Skoro. Až na to, že s drobnými obměnami vypadají v každém příběhu úplně stejně. K nerozeznání. A já si říkám: tohle nemůže být pravda, tohle je jako návrat od elektronické cigarety k tabáku.
A přitom se to nezastaví jen u mafiánů. Mafián se promění ve vlkodlaka. Vlkodlak v dračího prince. Dračí princ v miliardáře. A mimochodem se to všude jen hemží překrásnými těhotnými ženami, které nerodí miminka, ale snášejí dračí vejce. Aha, degradace na slepici, pomyslím si.
Stejný obličej. Stejný výraz. Stejná zápletka. A přesto se na to dívají miliony lidí. V komentářích čtu jejich dychtivé „next“, „kde najdu celý příběh?“.
Ne proto, že by hledali velké umění. Ale protože ty příběhy fungují jako bramborové lupínky. Víte, že jsou skoro všechny stejné, a přesto kliknete na další. A další. A další.
A pak si uvědomím – tohle nevymyslela AI. Tohle vymyslel nějaký lidský hajzlík, co přesně ví, co funguje. AI to jen umí namnožit rychleji, než stihnete říct „diamantový náhrdelník“.
