Článek
Společnost má jasnou teorii: žena bez chlapa musí něčím vyplnit tu díru. Nějaký smysluplný koníček, který dokáže, že je v pohodě, že netrpí, že to zvládá. Jóga, keramika, něco kultivovaného. Nikdo neřekl, jak dlouho to má trvat ani kolikrát se to smí opakovat, než se to počítá za patologii.
Já jsem to vzala vážně. Přehnaně vážně.
Nejdřív vinuté perle. Seděla jsem nad hořákem hodiny, soustředěná do ztracena, dokud jsem si nevšimla, že na kamnech vedle vře polévka. Nevšimla jsem si to trochu moc dlouho - kamna vybuchla, vypálila zásuvku, polévka skončila po celé kuchyni jako nějaká hasičská instalace. S otevřenou pusou jsem strnule přežila výbuch a dá se říct, že jsem ještě pět minut poté čuměla do blba. Vinutí perlí jsem si taky jednou vysloužila lehkou otravu plynem. Perle mám dodnes. Kuchyň už ne tak úplně.
Pak galvanizace. Následovala malá otrava galvanizační chemií - byla jsem dva dny v euforii, asi jsem se něčeho nadýchala při kreativním procesu. Plastické kachle. Výroba šperků. Bezesmyslné nakupování - to se nepočítá jako řemeslo, ale jako hobby to fungovalo spolehlivě. Parfémy kupované naslepo, protože tenhle Floris Geranium Rose nosila Marilyn Monroe a už není k sehnání. Jakpak asi voní, mě vrtalo neustále hlavou. Regál mám plný. Někdy si je ani nevoním, stačí mi vědomí, že tam jsou. Jindy se navoním tak silně nějakým retro kouskem, až si ode mě alternativní chlapi v tramvaji odsedávají. A že jsou krásné a toxické - ty parfémy.
Jsem fanynka Erin Parson, slavné americké makeup artistky, která se nezdráhá vyzkoušet na vlastních rtech sto let starou rtěnku s radioaktivními prvky - a rty jí zatím neodpadly.
Beauty fáze zasluhuje vlastní kapitolu. Sledovala jsem indická svatební videa a rozhodla se, že si taky zasloužím tu záři nevěsty. Maska z medu, jogurtu a kurkumy, natřená po celém těle. Jenže maska na kůži zatvrdla, srazila se jak tvaroh, a jak jsem chodila po bytě, kousky z ní za mnou padaly na podlahu jako drobečky z nějakého kuriózního obřadu. Smýt to moc nešlo, ucpalo mi to odtok ve sprše a dva dny jsem byla od hlavy až k patě zářivě oranžová. Omlouvá mě bioslogan: „Mažte si na tělo pouze to, co jste sami snědli.“
Face yoga přišla později, s příslibem pevné čelisti bez skalpelu. Výsledek: zatnutá čelist a rozpálený nerv v obličeji, který mi ještě dlouho připomínal, že mládí se nedá vycvičit.
A pak je tu L'O…l barvicí sprej na vlasy. Poslali mi ho třikrát zdarma výměnou za propagaci, dokonce jsem si založila Instagram účet a názorně předváděla před a potom. Pak přestali - firemní velkorysost má své meze. Reklama na mém Instagramu ale běží dál, sedm let, bez mého přičinění, protože jsem ztratila heslo a účet nejde smazat. Poslali blond, zrzavou, černou - žádná není moje skutečná barva. Zjistila jsem, že sprej bezva zakryje nejenom šediny, ale i přírodní barvu. Jeden sledující mi nedávno napsal, že mám vlásky nějak suché. Měl pravdu, ale to už není moje starost - je to problém mezi ním a algoritmem.
Seznamka si taky zasloužila svůj experiment. Dala jsem si inzerát bez fotky - čistě ze zvědavosti, co se stane, když člověk nabídne jenom slova. Jeden muž odpověděl, že prý neodpovídám jeho představám. Zeptala jsem se ho, jak vlastně může mít nějaké představy, když odpověděl na inzerát bez fotky. Nakonec jsme si fotky přece jen vyměnili - ukázalo se, že měl pleš. Napsala jsem mu, že já můžu zhubnout, ale on s tím nic nenadělá. Mám ráda holohlavé chlapy, jen tenhle mi nadzvedl mandle.
Kdyby se mě někdo zeptal, jestli tohle všechno byla náhrada za něco - za partnera, za dítě, za nějakou představu normálního života - musela bych zklamat. Nebyla. Byla jsem do toho prostě zažraná. Vášeň bez důvodu, bez cíle, bez nutnosti to někomu vysvětlovat. Kamna vybuchla, kůže odpadávala, nerv v obličeji hořel - a já jsem se bavila.
Nikdo neřekl, že vášeň musí být bezpečná. Jen že musí být opravdová. A skákání padákem taky není bez rizik.
