Článek
Renovace bytu s minimálním rozpočtem
Po vysoké škole jsem se nastěhovala do malého bytu po babičce. Rozpočet na opravu pokryl jen ty nejzákladnější potřeby.
Linoleum z výprodeje za 1250 Kč jsem vlekla na zádech z Bauhausu. Cestou domů tramvají se na mě lidé dívali, jako bych nesla mrtvolu. Možná jsem nesla. Mrtvolu svých představ o stylové podlaze.
Elektrikář byl podezřelý. Měl ten pohled, jakým se díváte na někoho, kdo vám právě vysvětlil, že chce připojit mikrovlnku na generátor od traktoru. Musel si poradit se sporákem, který nebyl vhodný pro elektrické připojení na 220 V. Uprosila jsem ho – což je technika, kterou na vysoké škole neučí, ale měli by.
Celé roky jsem vařila jen na dvou plotýnkách, aby nevyletěly pojistky. Říkala jsem si, že je to minimalistické. Že to má styl. Že Hemingway by ocenil takovou prostotu.
Pak ta krása jednou při vaření slepičí polévky selhala. Hlasitě explodovala a spálila jednu zásuvku napadrť.
Zima bez topení
Neměla jsem vyřízenou smlouvu s elektrárnou. Znělo to v mé hlavě důležitě: smlouva s elektrárnou. Jako bych byla firma. Ve skutečnosti jsem byla holka, která se bojí zapnout topení, protože neví, jestli jí za to někdo nepošle účet na milion.
Koncem listopadu jsem byla zachumlaná do dek jako egyptská mumie. Mrzla jsem statečně nad nulou. Je to ten mráz, kdy nevíte, jestli si můžete stěžovat, nebo jestli máte prostě být vděční, že jste naživu.
Pekla jsem opakovaně bábovku s otevřenými dvířky trouby, abych si ohřála ruce. To byl můj životní hack. Můj přínos lidstvu. Někdo vynalezl elektrické topení, já vynalezla bábovkové topení. Bábovky byly suché, ale ruce teplé.
Zimu jsem nezažívala venku, ale doma. Naučila jsem se vrstvit oblečení jako cibuli. Nejhorší nebyl chlad. Nejhorší byl pocit, že takhle se prostě žije. Že to není dočasné. Že tohle je ta dospělost, na kterou jsem čekala.
Osamocení
Osamělost nepřišla náhle. Zabydlela se v běžných dnech jako nemilý spolubydlící, který neplatí nájem a jí vaše jogurty. Snila jsem s otevřenýma očima a představovala si, že mě hvězdy slyší.
Jednou v noci na mě zvonil soused shora – Španěl. Zapomněl si klíče od vchodových dveří. Opil mě sangrií, vyprávěl o životě v Barceloně, jako by Barcelona byla řešením všech problémů, a nakrmil mě čokoládičkami Merci.
Sex s ním stál za houby, ale aspoň tu někdo byl a obdivoval moje mladé vnady. Prohlížel si je opojeně a říkával „beautiful, beautiful“ a tvářil se jako lačný jezevčík, který objevil zajíce v buši.
Občas ho navštívila rodina ze Španělska. Extra dlouho se s ní předváděl venku před oknem, abych ho snad viděla. Nevím, jestli to dělal schválně. A upřímně mi to bylo jedno.
Ohřívala jsem se na parapetu v podzimním slunci, mhouřila oči do paprsků, protahovala se jako ospalá kočka – a teď jsem kvůli němu musela líně vstát a zatáhnout záclony. Vadilo mi spíš, že on vidí mě, než že já vidím jeho.
Pomalu a jistě
Pomalu a jistě mi docházely peníze. Kamarádka přišla s prima nápadem: „Půjdeme na casting na reklamy.“ Řekla to tak, jako by navrhovala výlet na zmrzlinu. Jako by casting byl normální aktivita běžné mladé ženy, a ne zoufalý pokus o přežití.
Reklama na instantní polévku – Oscar za srkání
V reklamě sedí rodina u stolu a směje se nad miskami s polévkou. V reálném životě by se rodina nad instantní polévkou nesmála. Možná by plakala. Ale tady se smějeme všichni, svorně jako sekta.
Srkáme nahlas do taktu.
Představte si to: profesionální srkání. Do rytmu. Se záměrem. Kolem lítá mladý režisér z Dánska – samozřejmě z Dánska, protože tam jsou prý všichni krásní a šťastní a mají hygge a fungující sociální systém. Míří na mě – matku – kamerou. Pak světlem na tlustého otce a dvě děti. Maskérky nám nalepily husté obočí, aby divák pochopil, že jsme rodina.
Srkám vděčně a hlasitě, až nepatřičně. Jako by mi srkání do taktu mohlo zachránit život. Což možná ano. Tohle mě vytáhne z finančních potíží. Už jsem z toho srkání celá dušná, ale pokračujeme. Profesionální srk. Srk s duší.
Casting jsem vyhrála na základě schopnosti srkat co nejhlasitěji do taktu a do hudby. Dokonce jsem za to sklidila vděčný dánský úsměv všech zúčastněných.
Nefungující správa domu
Platím poplatky za byt. Nevím přesně komu a kolik. Dům patřil Němci, který neměl chuť to řešit. Neposílal účty, nezaložil SVJ, jen občas poslal SMS: „Alles gut?“ Ne, pane majiteli, alles není gut. Ale vy už jste offline.
Píšu maily do prázdna. Volám na čísla, která přestala existovat. Bezmoc má podobu ticha.
Mám obavy ze zadlužení, přesto přestávám platit – když nevím komu a účty nedostávám.
Svoboda se změnila v odpovědnost. Nikdo mi to neřekl. Nikdo neřekl, že svoboda váží. Že ji ponesete na zádech jako to linoleum z Bauhausu a cestou vám budou lidé přát hodně štěstí s tím pohřbem.
Sice účty neplatím, ale zodpovědnost mám.
Asi jsem dospěla.
Nebo aspoň přežila přijímačky na dospělost. Casting jsem zvládla. Umím srkat do taktu. Mám husté nalepené obočí. A zimní bunda z druhé ruky mi skvěle padne.
Beautiful, beautiful.
