Článek
V dnešní době všichni honí dokonalost. Perfektní tělo, perfektní vztahy, perfektní kariéru a život, který dobře vypadá na sociálních sítích. Já jsem si ale časem vytvořila vlastní filozofii. Říkám jí obrácené štěstí.
Je vlastně docela jednoduchá. Místo toho, abych se snažila vyrovnat všem kolem sebe, nastavím pravidla tak, aby se mi žilo klidněji.
Třeba ve vztazích. Nemám potřebu hledat dokonalého muže, kterého budou všechny obdivovat. Naopak. Čím méně dokonalý partner, tím větší klid. Nikdo ho nebude závidět, nikdo nebude můj vztah porovnávat s jinými – a já můžu v celé situaci působit jako ta zářící a žádoucí část páru. Funguje to spolehlivě. Důkaz:
„Viděla jsi, jakého má chlapa – vypadá jako bezdomovec. Fakt, ona ho živí, chudák. To má co dělat.“
Přesně tak.
Podobně to mám i s přátelstvím. Když se člověk obklopí lidmi, kteří jsou výrazně úspěšnější nebo dokonalejší, dříve nebo později začne srovnávat. A srovnávání je nejrychlejší cesta k nespokojenosti. Proto mám ráda společnost lidí, kteří jsou normální – někdy trochu méně upravení, někdy méně ambiciózní. Najednou není potřeba soutěžit. Je klid.
Totéž platí pro dovolenou. Někdo jede na pláž plnou dokonale vypracovaných těl a pak celý týden řeší, jak vypadá. Já mám raději místa, kde lidé řeší spíš dobré jídlo než perfektní postavu. Velmi mě baví si sednout občas na FKK mezi německé a anglické turisty. Němci mají – jak bych to řekla – řád proti přírodě: samečci jsou jako u kachen hezčí než samičky.
S vylepšenou náladou se vracím domů a dopřeju si bez špatného svědomí s Pepou debrecínku a Plzeň.
Můj přístup se někdy projeví i v práci. Nejjednodušší strategie je být nenápadná – nemalovat se přehnaně, oblékat se jednoduše, skoro až neviditelně. Působit jako někdo, kdo vlastně nic zvláštního nemá. A pak jednou mezi řečí zmínit, že vlastníš vilu, na kterou kolegové jen tak nedosáhnou. Ten kontrast je téměř filozofický.
A abych je ještě trochu zmatla, přidám: – všechno na dluh.
Tím je dobojováno. V jejich hlavách se to teď točí dál samo.
„Bydlí honosně, ale má dluhy. No do toho bych nikdy nešla.“
Jednou ročně, na své narozeniny, vystrojím kolegům hostinu ve firemní kuchyňce. Třicet krásně obložených chlebíčků – vajíčko, šunka, moravská debrecínka. K tomu dva tři dorty: vaječný likér se šlehačkou, harlekýn, čokoláda – a inovativně: matcha latte s bílou čokoládou.
Pečlivě, velkoryse a plodně je nakrmím. A oni mě mají v lásce.
Když jdou kolem mého stolu, sliní jako Pavlovovi psi.
Člověk musí vědět, kdy se plácnout přes kapsu a vnutit se do přízně druhých.
A přes celý zbytek roku doporučuji v krabičce nosit domácí jídlo – doma vyrobené, skromně obědvat v kuchyňce a poukazovat na alergii na lepek.
No jo, alergici to nemají jednoduché s tím lepkem. Musí si vařit, nemohou jíst jídlo z kantýny.
Možná je to absurdní. Možná je to jen ironie. Ale někdy mám pocit, že nejjednodušší způsob, jak být spokojený, je přestat hrát hru podle pravidel ostatních. Stačí ji trochu otočit.
A najednou zjistíš, že se dá žít klidněji, s větším humorem – a hlavně bez zbytečné závisti.
A když se mi nelíbí světové dění, vypnu televizi a strčím hlavu do písku jako pštros. Možná to není statečné. Ale pštros je překvapivě spokojené zvíře.
