Článek
Většina lidí si myslí, že prokrastinace – odkládání povinností na později – je lenost. Já jsem se však naučila, že někdy jde o sofistikovanou strategii přežití: hledat způsoby, jak se nepřetížit, nezničit se a zachovat si energii, i když vás šéf podezírá z opaku.
Denně jsem zpracovávala v korporátu smlouvy, každá měla tisíce řádků. Data špatně migrovala, vše se muselo manuálně přepracovat. Byla to zodpovědná, náročná práce a monotónní až do absurdna.
Žila a přežívala jsem korporát díky sofistikované prokrastinaci. Podle mé interpretace to není odkládání úkolů na později, nýbrž přetváření kruté reality na snesitelnější. Základem je nenechat si koukat do karet. Schovávat se za tisíce řádků a komplikací byl můj štít, důkaz mé nezastupitelnosti.
Podle potřeby jsem si dělala smysluplné přestávky, pouštěla si Lennyho Kravitze do sluchátek, surfovala na Facebooku – prostě jsem si udržovala energii, aniž bych „něco nedělala“. Podle průzkumů se při intenzivním soustředění považuje za horní hranici udržitelné produktivity zhruba 6 hodin práce denně. A těch hodnot jsem se držela jako klíště psa.
Moje „prokrastinace“ – hledání malých chvilek na regeneraci – byla strategie přežití, ne lenost. Osvěžená jsem se pak vracela zpět ke svému nimrání ve smlouvách.
Šéf najednou přišel s tím, abych dělala 15 lehčích smluv denně, zatímco ty náročné by načas dal někomu jinému. Slíbil mi, že se kolega po 14 dnech se mnou vystřídá.
Začala jednotvárná, nudná rutina na počet, která ze mě vysávala veškerou energii. Z práce jsem se vracela vyšťavená a usínala takříkajíc ve stoje. Domácnost se stala nezvladatelnou výzvou. Mou jedinou volnočasovou aktivitou se stal spánek.
Strategie smysluplné prokrastinace padla popelem. Celý promyšlený systém přežití se zbortil.
Celá situace mi připomínala scénu z filmu Modern Times, kde Charlie Chaplin pracuje v továrně a utahuje šrouby na pásu, který jede stále rychleji. Tulák začne mechanické pohyby provádět nekontrolovaně i mimo pás – zatahuje třeba i hlavy kolemjdoucích – protože tempo se stalo absurdně rychlé až nemožné. Stejně jako Chaplin jsem i já odmítla být strojem, který opakuje nesmyslnou práci bez konce.
Po několika týdnech jsem zašla za šéfem a konfrontovala ho s jeho slibem. Dělal, že je vše v pořádku a že o ničem neví. Stála jsem si za svým, chvilku jsme debatovali a pak se situace vymkla kontrole. Došlo k dost hlasité výměně názorů – začali jsme na sebe nezřízeně řvát a vše bylo slyšet až do open officu.
Když jsme se ztišili, nastalo napjaté ticho. A pak – z ničeho nic – mi začal vyprávět příběh z dětství. Že prý jednou prorazil skleněné dveře u doktora, prostě je neviděl, vyrazil si všechny zuby a teď má umělý chrup. Svá slova stvrdil zářivým, dokonale rovným úsměvem člověka, který má v puse více plastu než pravdy. Trpěl prý navíc nesnesitelnými bolestmi hlavy.
Aha. Tak tady máme vysvětlení té amnézie.
Člověk, který nevidí skleněné dveře, logicky nevidí ani vlastní sliby. Chtěl se zjevně zlidštit – ukázat, že je taky jen smrtelník. Jenže mě vubec nemusel být sympatický. Potřebovala jsem, aby si pamatoval, co řekl a dodržel slib.
Další den mě šéf poslal za trest na trénink prokrastinace, kde jsem měla údajně cvičit, jak neodkládat úkoly. V jeho očích jsem „prokrastinátor“, v realitě jsem jen hledala způsoby, jak přežít a neztratit zdravý rozum.
A protože jsem cholerik a protože se někdy neznám, zašla jsem po tréninku za svým americkým nadřízeným a řekla mu důrazně:
„I'm not procrastinating, I'm not doing this. I work.“
On se neudržel a ušklíbl se, jako by chtěl říct: To ti tak věřím.
Těch 15 smluv denně od té doby dělal můj kolega – zjevně mu nevadilo dělat totéž dokola, nebo aspoň tak dělal, aby si šplhl.
Mohl se se mnou střídat. Ale to by musel šéf vidět skleněné dveře.
