Článek
Alena kolem mě prošla, nepozdravila. Zjevně dnes má den, kdy praktikuje selektivní slepotu . Zastavuje se u Marka. Vidím, jak se směje, on jí vypráví nesmysly o renovaci bytu, že mu nezbývá na záchod a že ho přítelkyně vyhódí, musel spát na gauči. Alena se hlasitě směje, zřejmě je velmi pobavená.
Aha, proto byl po roce jako jediný povýšen na seniora, ačkoliv je mu teprve 22. On je zábavnej. Osvícení: v korporátu se nepovyšuje podle kompetencí, ale podle schopnosti recyklovat sitcomové situace.
Snažím se před ní skrýt za počítač. Praktikuji zen buddhismus open office stylu: nevidím zlo, neslyším zlo, nepošlu zlu ty Excel tabulky.
Za Covidu za mnou neustále lítala jako pavlačová drbna s respirátorem. „Team nepracuje, má šílený backlog, jsem z toho na palici, ta šéfka z Rakouska je bestie.“
A ačkoliv byl Covid, prskala mi přímo do obličeje. Sociální distanc? Pro amatéry. Každý den mi chodila naříkat a plakat. Cítila jsem se jako firemní psycholožka bez kvalifikace.
Ale ty doby jsou ta tam. Jednoho dne nademnou stála a začala mi nadávat, aby to každý v open officu slyšel: „Nejseš tady jenom ty, jsou tu i ostatní…“ Čuměla jsem na ni. Breaking news: Manažerka objevila existenci ostatních zaměstnanců.
„A proč si nevezmeš i ty těžký případy, no proč?“
No abych se nepřepracovala, ty Nano. V korporátu je burn-out jako cholesterol – každý o něm mluví, nikdo ho nechce mít jako první.
Od té doby mi kolegyně Leny, Moni a Maty směly připisovat a opravovat co chtěly.
Jdu kolem ní do kuchyňky, ignoruji ji – pokročilá technika, doma trénuji na manželovi. Vracím se s kávou, snažím se vypadat zaměstnaně. To je umění – vypadat zaměstnaně, když děláte vše, abyste nebyla vyrušena.
Stojí tam Tonda: „Moje přítelkyně je žárlivá, Alena mi volala v 11 večer, skoro jsem vypadl z postele, Ana mi nevěřila, že volala nadřízená.“Tonda si nasazuje headphones – univerzální korporátní kondom proti human kontaktu.
Jdu na oběd, ve výtahu koho potkám Alenu. Samozřejmě.
„Máš pěknou sukni,“ říká. Po roce a půl na mě promluvila! „Ty kamínky jsem si nažehlila sama a kytičky namalovala.“
„Já na něco takového nemám čas.“ Jasně, když voláš lidem v 11 večer, nemůžeš žehlit kamínky. Prioritizace. Skoprnělá vkročím za ní do jídelny.
„Máš tam ode mě e-mail, zastav se po obědě v kanceláři,“ a jde k jinému stolu a nechá mě stát. Proč kazit chuť k jídlu vlastní toxicitou? Dívám se na nudle carbonara. Nepozřu ani jednu. Nudle jako metafora života – zamotané, mastné, nikdo je nechce.
„Někdo si na tebe anonymně stěžoval,“ Alena se rozválí na židli. Sedí tam jako Godfather, jen místo kočky má notebook.
„Jako na co?“
„To ti nemůžu říct.“
„Když nevím na co, jak mám dokázat, že jsem nic neudělala?“
„Tohle mi podepíš.“ Zkracuje mi smlouvu o půl roku. „Když budeš hodná, za půl roku prodloužíme.“
„A když ne?“
„Tak jsi venku,“ pokrčí rameny s nonšalancí psychopata.
„Já jsem nic neudělala!“ Z nosu mi teče krev. Tělo zvolilo psychosomatickou odpověď jako jedinou přiměřenou reakci.
Nevěříme," podává mi kapesník. Víra je pro církve.
„S tímhle bys měla zůstat doma.“ Starost level expert: když jim teče krev od stresu, pošli je domů vykrvácet v soukromí.
„Ale já jsem tě zachránila, všechny ty přesčasy, já jediná jsem dělala tolik! To je nespravedlivé!“ Pokapávam jí krví blůzu – konečně viditelná evidence přínosu. Snažím se to utřít, jen ji to rozmažu po celé bluze.
„Můžeš jít.“
Nevím, co mě napadne. Možná ty přesčasy. Možná rok pasivní agrese. Možná ty kamínky na sukni, co jsem žehlila, zatímco ona „neměla čas.“
Vrhnu se na ni, svrhnu ji i se židličkou – ergonomická za 30 000, horizontálně testovanou. Sedám si na ni, profackuji ji racionálně a pečlivě. V rytmu facek si notuji: „Ty krávo, ty strašná krávo.“
V pozadí kolegy se srocují. Někdo natáčí – konečně kvalitní team building. Tonda sundává headphones. Leny, Moni a Maty drží palce.
Aplikuji pravdivý feedback, co jsem dostávala celý rok. Není to dokonalé, ale aspoň je to osobní. Aspoň to není anonymní.
