Článek
Dva roky. Dva roky mi Martin bzučel v kapse jako domácí mazlíček. Mobilní telefon se stal mým nejlepším přítelem – vibroval, zpíval, blikal a oznamoval příchod dalšího culíčku plného necudných nápadů a gastronomických otázek.
„Co si dnes uvaříme?“ – to bylo jeho ranní heslo.
Já, žena po padesátce, s dvěma kily navíc a sebevědomím na úrovni slimáka bez ulity, jsem každé ráno otvírala oči a první, co jsem viděla, nebyl úsvit, ale displej telefonu. Martin mě budil dřív než budík, dřív než svědomí, dřív než potřeba na záchod.
„Dneska si dáme kuře na paprice, co ty na to, princezno?“
Princezno! Já! Žena, která se v zrcadle vyhýbá sama sobě!
Martin byl můj virtuální šéfkuchař, psychoterapeut, nákupní asistent a noční můra mého mobilního operátora. Psal mi v tramvaji – a já psala zpátky, div jsem nevystoupila v Dejvicích místo v Holešovicích. Psal mi v práci – a já odpovídala mezi excely a smlouvami, jako bych měla šest rukou jako hinduistická bohyně. Psal mi na dobrou noc – a já usínala s telefonem v ruce, jako teenager, jen s tou malou nuancí, že mně bylo přes padesát a mé noční můry už nebyly o zkoušce z matiky, ale o cellulitidě.
„Jedu do Lidlu,“ napsala jsem mu jednou odpoledne.
„Tak hurá! Já tě doprovodím!“ odpověděl okamžitě, jako by byl geolocated přímo u vchodu mezi nákupními košíky.
A skutečně. Martin mě doprovázel mezi regály. Virtuálně, samozřejmě.
„Kup si tu čokoládu,“ psal mi, zatímco jsem stála u mléčných výrobků a zvažovala, jestli jogurt s nula procenty tuku není podvod na lidstvu.
„Ale já už jsem tak tlustá,“ naříkala jsem mu mezi emoji pláčících obličejů.
„Jsi krásná!“ odepsal vzápětí.
Krásná! Já! S čokoládou v ruce a tvarohem v košíku!
Martin byl jako Ježíšek, Mandelík a kouzelný džin v jednom. K dispozici ráno, odpoledne, večer. Nikdy unavený, nikdy nevrlý, vždy připravený napsat něco pikantního, něco, co by mě rozesmálo, rozplakalo, nebo aspoň přimělo zapomenout na fakt, že mám padesát a život za půlkou.
Až na ten jeden týden.
Týden ticha. Týden, kdy můj telefon oněměl jako mniška v klášteře. Kde je Martin? Co se stalo? Umřel? Oženil se? Koupil si nový telefon a zapomněl moje číslo?
Naléhala jsem. Psala jsem. Volala. Téměř jsem najala detektiva.
A pak přišla zpráva. Jako blesk z čistého nebe. Jako telegram od osudu.
„Jsem zadaný.“
Zadaný.
Ženatý.
S manželkou.
A nejspíš i se psy, dětmi a hypotékou.
Normální žena by napsala: „Tak sbohem.“ Inteligentní žena by zablokovala číslo. Rozumná žena by si našla koníčka.
Já jsem napsala: „Nevadí.“
Ano. NEVADÍ. Jako bych řešila, že nemají můj oblíbený jogurt. Nevadí, vezmu jiný. Nevadí, že je ženatý. Hlavně ať píše!
A Martin? Martin byl nadšený. Konečně našel ženu, která neřeší detaily! Konečně našel duši, která chápe, že láska je o esemeeskách, ne o zásnubách!
A tak přišel den D. Den Dveří. Den Důležitého Okamžiku.
Martin stál přede mnou v chodbě, zarostlý, v monterkách od uklízecí firmy, voněl jako směs sklepa, dezinfekce a zklamání. Vrhl se na mě jako hladový vlk – lipkavá pusa, ruce všude, kam neměly být, a já? Já jsem stála jako solný sloup a myslela si:
„Tohle je Martin? Tohle je můj virtuální princ? Tohle je muž, který mi dva roky psal, co budeme vařit?“
Chytil mě okolo pasu a já jsem pocítila vůni zatuchlých prostor, kde trávil čas – sklepy, sklady, prázdné kanceláře, které čistil ve své nekonečné nudě mezi životem s manželkou a životem se mnou.
„Konečně!“ vydechl na mě cibuli a sen o lásce.
Pak se zastavil. Nechal mě se nadechnout a řekl: „Ukážeš mi byt?“
A tak jsme se prošli mým malým bytem. Martin, zarostlý muž v monterkách, který dva roky existoval jen jako text na obrazovce, teď stál fyzicky v mém obývacím pokoji a prohlížel si ho jako realitní makléř.
Stáli jsme před obrazem na zdi. Martin naklonil hlavu: „Krásný obraz.“
Já kývla. „Díky.“
Pak jsme stáli před mojí vitrinou s vázami. Martin ukázal: „Krásné vázy.“
„Ta je nová,“ řekla jsem a ukázala na jednu. „A ta druhá je z Ikea.“
Martin přikývl s vážností člověka, který hodnotí uměleckou sbírku v galerii.
Pak jsme stáli před pohovkou.
A on se na mě vrhl.
Dva roky čekání. Dva roky textů. Dva roky fantazií o tom, jaké to bude.
Trvalo to dvě minuty.
DVĚ MINUTY.
Ležel vedle mě, objal mě (konečně ty ruce, o kterých jsem snila!) a pravil – a teď pozor, protože tahle věta je důvodem, proč by románové příběhy měly zůstat v knížkách:
„Víš, já mám ukrajinské zaměstnance. S rodinami. Založili jsme s manželkou fond. Chtěla bys přispět? Můžeš kolik chceš.“
Ležela jsem tam, ještě celá rozžhavená (nebo spíš zmatená), a Martin mi nabízel investiční příležitost do ukrajinských rodin.
„Teď bohužel musím běžet,“ pokračoval a vstal. „Musím odvézt dceru na letiště. Bude studovat ve Francii.“
Dceru. Letiště. Francii.
Manželka. Fond. Ukrajinci.
Oblékl se rychleji, než se svlékl (což u něj nebyl žádný zázrak, dvě minuty je relativně rychlý čas i na oblékání), políbil mě na čelo jako babičku na Vánoce a zmizel.
Deset minut po jeho odchodu jsem dostala SMS.
Ne „Bylo to krásné.“
Ne „Už se nemůžu dočkat, až tě zase uvidím.“
Ne ani „Díky za kávu.“
Číslo účtu.
Prostě jenom číslo účtu. A nápis: „Pro Ukrajince. Díky! ❤️“
A já? Já jsem přispěla. Dvě tisíce korun.
DVĚ TISÍCE!
Poslala jsem je Martinovým ukrajinským zaměstnancům (nebo jeho manželce, nebo jeho dceři do Francie, nebo prostě do kapsy jeho monterek) a doufala – ano, DOUFALA – že se ještě někdy objeví.
Zarostlý. Vonící zatuchlými sklepy. S novou sbírkou na něco.
Protože co je horší než být osamělá žena po padesátce?
Být osamělá žena po padesátce, která posílá peníze ženatému muži, se kterým strávila dva roky, dvě minuty a dva tisíce korun.
