Článek
Pod mým bytem měl soused pronajatou kavárnu. Pražil kávu, která voněla až ke mně do oken, a nosil těžký, sladký parfém, který se linul celým domem. Jeho přítomnost byla všudypřítomná – sedával venku na židli před vchodem od rána do večera, kouřil, sledoval ulici.
Zpočátku to vypadalo v pohodě. Občas mi pomohl s nákupem přes kavárnu, ukazoval obrazy, které malovala jeho přítelkyně – jemné akvarely plné barev. Já si u něj někdy koupila předraženou kávu jen proto, aby nebyl sám. Když jsem měla potíže zaparkovat v úzké uličce, vyšel ven a trpělivě mě naváděl.
Tehdy jsem ještě nevěděla, co se děje za zavřenými dveřmi.
Bylo to jednoho letního sobotního večera. Stojím u okna, všude kolem se linula vůně kávy a parfému. Najednou slyším mužský hlas – křičí, opakuje „Já nic neudělal!“ a „Ta tvoje žárlivost je příšerná!“ Hlas se láme, přechází do řevu a hysterického pláče. Vedle toho ženský nářek – tichý, zoufalý, jako když zvíře umírá.
Hádka se rozléhá na dvoře a do všech stran.
Zavřela jsem okno. Bylo třicet stupňů, ale řekla jsem si, že to poslouchat nebudu. Že to není moje věc. Že se to určitě vyřeší.
Nevyřešilo.
V následujících týdnech se podobné hádky opakovaly. Čím dál hlasitější, čím dál delší. A vždycky po nich přicházelo vášnivé usmiřování – smích, hudba, ticho plné napětí.
Jednoho večera jsem to nevydržela. Vyšla jsem na chodbu zjistit, odkud přesně ten zvuk přichází. Myslela jsem, že to jde z druhého patra, od mladého páru se psem. Ale ne.
Šlo to z přízemí. Z kavárny.
Stála jsem ztuhle za dveřmi, poslouchala ten dvojí, hlasitý život – jeho řev a její pláč – a nemohla jsem tomu uvěřit. Ten milý soused, co mi pomáhal s parkováním?
Zvykla jsem si zavírat okna kolem desáté večer. Vůně kávy a parfému mi byla najednou proti srsti. Připomínala mi, že tam dole někdo trpí, a já nic nedělám.
Pak přišel ten víkend.
Hádka pod dosud nevídanou palbou. On křičel, naříkal, hystericky plakal. Slyšela jsem rány, jako by něco vlekl za sebou – možná nábytek, možná ji. A její nepřetržitý, příšerný vzlykot.
Zakřičela jsem do dvora: „Nechte ji na pokoji, jinak volám policii!“
Hrobové ticho.
Vydrželo deset minut.
Pak znovu křik, rány, mlácení. Dusivé „au“, „nedělej to“, „to bolí“.
Bledá a úplně zničená jsem sebrala odvahu, vyběhla po schodech dolů a hlasitě zaklepala na dveře kavárny. Srdce mi bilo tak silně, že jsem slyšela každý tep.
Za dveřmi se okamžitě rozhostilo ticho.
Pak cvakl zámek.
Stál přede mnou soused – do půl těla nahý, zpocený, s nepřítomným pohledem. Jako by se díval skrz mě. Chvíli jsme se na sebe dívali. Instinktivně jsem si rukama chránila tělo.
„Co je?“ zeptal se klidně. Úplně klidně.
„Musí to být? Není toho už dost?“
„Když nevíte, co chcete,“ řekl a zavřel mi dveře před nosem.
Tentokrát hrůza vybuchla znovu – ještě silněji. Slyšela jsem, že tu plačící dívku honí přes celou kavárnu, možná i ven na dvůr.
Sáhla jsem po mobilu s ledovým klidem a zavolala policii.
„Dobrý večer, slyším domácí násilí v domě, potřebuju pomoct.“
Do pěti minut byli na místě. Nastal klid. Na nic se mě neptali. A v první řadě odvezli dívku do bezpečí.
Jenže mě došlo, že sdílím dům s násilníkem. Věděla jsem, že bydlí v zadní místnosti málo navštěvované kavárny, proto mohl od rána do večera sedět venku na židli před vchodem. Moje každodenní cesty se staly hrou opatrnosti.
Vyhýbala jsem se mu. Plánovala jsem odchody z domu podle toho, jestli sedí venku. Občas jsme se náhodou potkali u vchodových dveří. Vždy se stihl rozčileně rozkřičet, že jsem mu nepodržela dveře.
Bála jsem se ve vlastním domě.
Nakonec, když jeho chování začalo přerůstat přes hlavu i ostatním nájemníkům a majitelům, někdo jiný kavárnu převzal. On se odstěhoval.
A já konečně pocítila, že se vrací klid.
Káva pak ještě dlouho voněla. Ale dům už nikdy nebyl stejný.
Naučil mě, že násilí není jen o ranách – je to i o mlčení. O zavřených oknech. O strachu podržet někomu dveře.
A také mě naučil, že klepat na dveře násilníka byla nebezpečná hloupost. Kdybych to měla udělat znovu, šla bych rovnou k telefonu. Policie je na to, ne já.
Někdy ta nejdůležitější věc, co můžeme udělat, je zavolat.
.
