Článek
Devatenáct vlastníků sedí u jednoho stolu a mně dochází, že tohle nebude obyčejná schůze SVJ, ale pokračování filmu Vlastníci.
S rostoucím napětím sledujeme růžolící obličej našeho bývalého předsedy, jak klopí oči jako panna, která neví, komu dala. Má co skrývat, to je zřejmé.
V jádru je mi odporný. Typický uzurpátor, pomyslím si. Škoda, že nejsem Italka — plivla bych mu pod nohy.
Dovoluji si vám představit:
Mgr. Šiška, právník a většinový spoluvlastník činžovního domu. Na titulu si zakládá — oslovení bez „Mgr.“ ignoruje. Přes něj vlak nejede, pokud jde o rozhodnutí ohledně oprav a správy domu. A bez něj taky ne. Je to komplikované.
Dva roky bez výpisu z účtu? To přece není normální! Pohoršuji se a snažím se na něj vyvíjet tlak. Marně, jak záhy zjišťuji.
„Ano,“ odpovídá pan Šiška tiše a sebevědomě jako vždycky, „jistě jste si všimli, že správa domu poskytla roční vyúčtování… až po dvou letech. A nepřiložila k němu výpis z účtu SVJ.“
„Pane Šiško, jak to, že správa domu má přístup k účtu SVJ, a my jako společenství ne?“ tážu se rozčarovaně. Nebo aspoň někdo z nás, pomyslím si. Nejsem odborník na záležitosti SVJ, přesně nevím, kdo by co měl a neměl.
Pokračuji trochu naslepo:
„Já jsem nic takového neschválila. Myslela jsem, že přístup máte jen vy… jako bývalý předseda.“
„Ne, bohužel ne,“ odpovídá klidně, téměř soucitně.
„Takže my teď jako SVJ nemáme přístup k účtu a po dvou letech ani nevíme, kolik na něm je?“ ptám se vyděšeně. A moje zděšení je opravdové — před očima mi naskakují čísla možného zvýšení příspěvků do fondu oprav.
„Přesně tak,“ konstatuje suše pan Mgr. Šiška.
„A kolik by tam asi mělo být?“ ptá se jeden z neklidných vlastníků.
„Něco přes čtyři miliony,“ odpovídá klidně.
Zůstávám na něj zírat s otevřenou pusou. My jsme možná přišli o miliony?
„To zase není taková částka, aby někdo vytuneloval SVJ,“ uklidňuje nás vzápětí lakonicky Mgr. Šiška.
Čtyři miliony není částka? Vždyť by se za to ještě pořád dal koupit byt. Jsou to každopádně peníze, které jsme si pečlivě našetřili na opravy — opravy, které se kvůli nesouhlasu pana Šišky nikdy nekonaly. Koupil dvůr domu a chtěl na něm stavět cosi jako moderní paneláček. A dost neomaleně požadoval souhlas SVJ. Do té doby blokoval větší investice — výměnu oken i výstavbu výtahu.
Měl nás takzvaně pod palcem. O každou drobnou opravu se u něj muselo žádat, ne-li škemrat.
„A čí to byl nápad angažovat právě tuhle externí správu? Vždyť jste si za správcovství účtoval deset tisíc měsíčně a byl klid!“
„To byl,“ přiznává a znovu sklápí oči, „můj nápad. Nemám na předsednictví čas. Měl jsem na ně doporučení.“
„A co bude dál?“ ptám se bezradně.
„Musíme zvolit nového předsedu, vypovědět správcovskou firmu, zajít do banky, změnit disponenty… Nechtěla byste se stát předsedkyní vy?“
„To myslíte vážně? Teď, když možná budeme potřebovat právníka? Správcovská firma s námi měsíce nekomunikuje…“
„Vy jste si neponechal přístup k internetovému bankovnictví?“ vyzvídám rozhořčeně.
„Přístup jsem neměl, už jsem nebyl předsedou. Dokážu to vyřídit do konce měsíce. I se soudem,“ odpovídá.
„Dobře,“ říkám do kruhu přisedících vlastníků. „Zvolme tedy tady pana Mgr. Šišku znovu předsedou.“
Zvedám ruku a připadám si jako v Kocourkově. Viník je formálně zvolen předsedou.
A právě v tu chvíli mi dochází: film Vlastníci nebyl komedie. Byl to dokument.
Měsíc čekání. Už jsem si zvykla na leccos. Docela chladnokrevně jsem to ustála. Jen jsem Šišku dvakrát urgovala, aby zařídil úklid nepořádku na chodbě a výměnu žárovky — stálo mě to asi deset mailů. Teď když byl zase předsedou:).
Znala jsem ho příliš dobře. Nevěřila jsem mu ani slovo, že neměl přístup k účtu. Napadlo mě, jestli peníze neleží na termínovaném vkladu a někdo z toho nemá prospěch.
Třetí týden s hrůzou googluju „případ z Klatov“ a najdu černé na bílém: „Chyba předsedkyně stála SVJ 5 milionů Kč“. Ruce se mi třesou. Co kdyby…? Ne, to přece není možné. Pan magistr je přece právník, neriskoval by pověst a karieru. Nebo právě proto?
A pak, čtvrtý týden, přišel e-mail:
Dobrý den,
dnes jsem byl v bance. Zasílám výpis za minulý měsíc. Zůstatky na účtech se zdají být v pořádku. Na běžném účtu je 1,2 mil. Kč a na termínovaném vkladu 2,9 mil. Kč.
V případě potřeby jsem k dispozici.
Mgr. Šiška
Otevřela jsem přílohu.
Zůstatek: 4 083 642 Kč.
Čtyři miliony a drobné navíc.
Nic se neztratilo.
Seděla jsem u počítače a čekala, že přijde úleva.
Nepřišla.
Místo ní přišlo zvláštní prázdno. Měsíc jsem žila s představou, že jsme možná přišli o peníze, které jsme roky střádali. Že někdo mohl jen tak zmáčknout tlačítko a naše jistota zmizí.
Peníze tam byly.
Ale důvěra ne.
Dva roky jsme nevěděli, kdo má přístup k účtu. Dva roky jsme žili v iluzi, že „někdo to hlídá“. A stačil jeden večer u dlouhého stolu, aby se ukázalo, že nehlídá nikdo.
Možná jsme nepřišli o čtyři miliony.
Ale přišli jsme o pocit bezpečí.
A to je, na činžovní dům, docela vysoká částka.
Prevít, pomyslela jsem si.
