Článek
Někdy přežít den znamená víc, než jen pracovat, spát nebo přečkat hluk sousedů. Jsou to malé věci, které člověk dělá, aby měl pocit, že je všechno pod kontrolou – a že svět kolem něj je aspoň trošku předvídatelný. Tady jsou moje „rituály přežití“, které mě drží nad vodou.
A jo, nevím přesně, kdy to přestává být usměvné a kdy je to na hraně s neurózou. Všimla jsem si, že rituály jsou pro mě o to důležitější a lákavější, když jsem ve stresu a hlavně když někam pospíchám, nebo někde mám být včas. Obzvlášť když disponuji s informací od svého nadřízeného jako: „Ještě jednou přijdeš pozdě, začnu ti psát důtky jako ve škole.“ No to je pro moje podvědomí maso. To je jako když psovi hodíte kost. To je jako když spustíte spolupohromu.
Chci podotknout, že pracuju, funguju a připadám si docela normální. Léky neberu, jenom tu a tam Třezalku, toť pouze pro uklidnění čtenáře.
Zamknout dveře
První a nejdůležitější krok. Zamknout byt, auto, cokoliv, co může ochránit můj prostor. A hlavně zamknout to vědomě. Někdy to zní banálně, ale když si člověk uvědomí, kolik chaosu se děje kolem, pocit bezpečí stojí za každý zámek.
Jenže já, obzvlášť když vleču zavazadla na dovolenou do auta a byt neustále zamykám a odemykám, abych odvlekla další, ztrácím kontrolu nad tím, zda jsem dveře zabouchla, zamkla nebo jenom přivřela. Nedovedu ani napočítat kolikrát jsem se vrátila od vchodových dveří zpět k bytovým, abych zkontrolovala, jestli jsem ty bytové zamkla.
A sotva jsem byla zpět u těch vchodových, postřehla jsem, že jsem si zapomněla mobil na kuchyňském stole. A tady ta výzva teprve začíná.
Někdo z naší rodiny, asi můj otec, zavedl pravidlo v dětství, že jakmile se vrátíte pro něco do již zamknutého bytu, musíte si sednout na židli a napočítat do tří, jinak máte smůlu po celý den. A tu nikdo nechce, že.
A protože rituály zavedené v dětství se samosebou dodržují a já na ně většinou zapomínám, trápím se cestou do práce nejenom myšlenkami, že jsem nezamkla, nýbrž, že jsem si nesedla na tu židli, tudíž, že den bude stát za prd. Anebo sedím příliš dlouho na té židli, začnu přemýšlet o životě a stejnak přijdu pozdě.
Vypla žehličku, sporák a pračku?
Domácí aparáty jsou malá rizika, která můžu snadno kontrolovat – když oni nekontrolujou mě. Když je vypnu, cítím, že jsem udělala všechno, co jde, abych předešla malým katastrofám. Je to minimalistický rituál, ale funguje – uklidní hlavu a mysl.
Jako například žehlička. Malé incidenty s žehličkou můžou za to, že chodím buď ve zmuchlaném oblečení, že kupuju oblečení nemuchlatelné, např. džíny nebo bavlněné svetry. Nebo používám žehličku ve spreji pro outdoorové pobyty v přírodě.
Vidíte, žehličku mám vyřešenou, nic neřeším, ani nevím kde je.
Chodit co nejdelší kus cesty domů se zavřenýma očima
Nemůžeš myslet na blbosti, když máš zavřené oči. Musíš se soustředit na krok, na rovnováhu a na to, že bys klidně mohla narazit do sloupu. Dělám to, když mě tíží těžké myšlenky. A pro uklidnění čtenáře dodávám, že oči zase otevřu a většinou pak myslím pozitivně.
Můj rekord v chůzi rovně se zavřenýma očima je asi dvacet pět metrů. Pak jsem narazila do pána. Ten nebyl vůbec „amused“.
Sfouknout svíčku
Možná nejvíc symbolický akt dne. Když sfouknu plamínek, cítím, že se den uzavírá. Světlo mizí, chaos zůstává za dveřmi, a já mohu na chvíli vydechnout.
Nebo usínám se svíčkou a ráno jsem nadšená, že jsem přežila noc a nezapálila barak či sousedy. Ne, ne to by bylo nezodpovědné a přitom mám svíčku ve vysoké nádobě z varného skla :)
