Článek
Ležela jsem v posteli s hlavou jako balón. Čerstvě po operaci zubu, tvář oteklá, každý zvuk jako kladivo přímo do mozku. Venku řvali mladí Britové, kterým naši sousedé pronajali půdní byt – levný český alkohol stále láká.
„Cizinci,“ uklidňovala jsem sama sebe a zavřela okno. „Pustí páru a bude klid.“
V noci mě probudil dunivý rámus. Tři hodiny ráno. Bouchání do vchodových dveří, řev, který nepřestával. Vystrčila jsem hlavu z okna.
„Co se děje?“
„Kamarád uvnitř spí, nemáme klíče,“ volal jeden z mladíků anglicky. Stáli v zimě před domem, zjevně bezradní.
Chvíli jsem váhala. Byli to ti samí kluci, co před pár hodinami sháněli taxík. Bylo jim zima. Možná když je pustím dovnitř, přestanou demolicí vchodových dveří a všichni budeme moct spát.
Otočila jsem se, došourala k bzučáku, zmáčkla tlačítko a vpustila je do chodby.
Jak moc jsem se sekla.
Najednou výbuchy. Doslova výbuchy. Třesou se mi dveře v rámu, celý byt vibruje jako při náletu. Co to tam sakra tropí? Vykukuju hlavou do chodby – jeden z nich řve „HEJ DUDE PROBUĎ SE OTEVŘI VOLE!“ a zároveň kope tentokrát do domovních dveří, jako by je chtěl rozštípat na třísky.
Hrůza mnou projíždí páteří. Ve tváři mi píchá zánět. Do hlavy se mi řine krev.
„PŘESTAŇ KOPAT DO TECH DVEŘÍ, JINAK ZAVOLÁM POLICII!“ zařvu do chodby anglicky.
Několik dalších ran. Nepředstavitelných ran. Pak konečně slyším těžké kroky, unavený hlas něco jako „já jsem spal“ a pomalé skřípání dveří. Ulevený „johooo!“ a dupavý vpad dovnitř. Pustí hudbu.
Následuje Rap party do půl šesté do rána.
Klečím na podlaze a chladím si oteklou tvář o studenou zeď.
Hlava mi třeští.
Druhý den ráno: před jejich dveřmi bezpočet lahváčů, igelitky se zbytky jídla, několik pizza kartonů. Fotím si to na mobil pro správu domu.
Potkávám stejně unavenou sousedku. Zírá na mě.
„Slyšela jste je v noci?“
„Jo,“ říkám, „já jsem je pustila dovnitř. Myslela jsem, že přestanou kopat do dveří.“
Sousedka vrhá oči v sloup. „Vy jste je pustila dovnitř?“
Přestává se se mnou bavit. Nechává mě stát. A já si říkám – ty jo, vždycky mě v tomhle necháváš, nikdy nezavoláš policii, a teď mi tohle vyčítáš?
Co jsem se naučila:
Snaha být vstřícná, snaha zachránit situaci, snaha vyřešit problém – a nakonec jsem dopadla jako ta největší blbka. Oni pokračovali v rámusu, já měla oteklou tvář a bezesnou noc, a ještě jsem to schytala od sousedky.
Snažím se marně se uklidnit a zahnat stud.
Příště rovnou volám policii. A ať si o mně myslí, co chtějí.
Máte podobné zkušenosti?
