Článek
Moje sousedka je živá bouře. Je jí pětačtyřicet, nikdy nic nevrací – mléko, elektrický přímotop, občas i svůj klid – a sedí u mě v kuchyni, hulí cigarety a pláče, že její Pepa má milenku a že celý svět je proti ní.
Po škole přijdou její děti a prohrabou mi lednici. Často chodím po špičkách, abych nemusela otevírat dveře.
A pak zazní hlas z balkonu.
„Marlinko! Pojď sem, musím ti něco říct!"
Nemá smysl se schovávat. Nikdy nemělo.
Tentokrát přišla s knihou. Gregg Braden, The God Code. Braden je americký spisovatel, který kombinuje kvantovou fyziku, spiritualitu a hebrejštinu způsobem, který vědce přivádí k šílenství a ostatní k osvícení.
Mezi dýmem z cigarety a rámusem dětského smíchu mi sousedka vysvětluje, že lidská DNA má Boží podpis. Ne metaforicky. Doslova. Vzorce v DNA prý jdou převést na čísla, čísla na hebrejská písmena a z těch písmen vychází jméno Boha – YHWH. Jahve. Je to tam napsané. V každém z nás.
„Chápeš? Každý tvůrce zanechává rukopis – malíř v obraze, skladatel v hudbě… a Bůh se podepsal do života. Do tvého života. Do mého života. Do života Franty,“ a přitom líbá svou desetiletou ratolest na hlavu. „Ty jsi jedinečná, víš? Na nikoho jiného si neberu tolik času jako na tebe.“
Nemohu se ubránit jistému pocitu poctění, i když mi její potvůrky zrovna rozebírají lednici.
„A Pepa?“ ptám se opatrně.
„Pepa dělá přesčasy s tou sekretářkou. Ale já od něho nepotřebuju slyšet, že jsem jedinečná – já to mám černé na bílém. Bůh to ví,“ zapřísahává se a vydechne oblak kouře směrem k nebi.
„Nechceš přejít na elektronické cigarety?“ zkusím to. „Abys nemusela ničit boží tvorbu.“
Podívá se na mě s výrazem člověka, kterému tohle nepřijde vtipné.
Jsou chvíle, kdy jsme spolu jen my dvě, bez dětí a bez Pepy, a tehdy je úplně jiná. Jednou mi řekla, že jsem jediná, která ji poslouchá, aniž bych ji hned opravovala.
Ona nehledá Boha v DNA. Ona hledá důkaz, že ji Pepa nemůže smazat.
Večer se celá família přesouvá zpátky k nim, protože Pepa se vrátil ze služební cesty z Moravy a přivezl uzené maso a domácí buřty. Dřív než stihnu říct cokoliv, sousedka na mě ještě zakřičí přes rameno: „Počkej, já tu teorii dokážu, Braden má na to vzorec!“ – a zmizí za dveřmi.
Z kuchyňského okna pošilhávám na dvůr, kde Pepa zřídil ohniště a domácí udírnu a kde se ve třiceti stupních začínají opékat buřty na poměrně velkém otevřeném ohni uprostřed pražského činžáku.
Koukám, jestli nechytl dům.
Anežka mi na papírovém tácu přinese opečeného buřta. Beru ho. „Anežko, pověz tatínkovi, ať ten oheň pořádně uhasí, až skončíte s večeří.“ Dám jí sebou lahev dobré vody. Ona odběhne.
Jsem tu snad jediná, koho to zajímá?
Nikdo nikde. A hlavně – nikdy nikdo nic neřekne.
Pak přijde ten den, kdy se vracím z chalupy.
Sousedce jsem dala klíče, aby nakrmila kocoura. Když vejdu do obýváku, najdu na celé stěně důkaz. Modrá a zelená křída, velkým písmem:
Spočítal atomy DNA = A, T, C a G = YHWH Převedl je na hebrejská písmena. Z toho vyšlo jméno Boha: YHWH = JAHVE
BUDU SE ROZVÁDĚT
Stojím před kuchyňským oknem a dívám se na dvůr, kde se Pepa snaží spálit ložnicovou skříň v celku.
Asi na té teorii s DNA něco bude, pomyslím si.
A zatáhnu záclony. Kocoura jsem našla najedeného a spokojeného.
Aspoň někdo.
