Článek
Je to nesmírně veselý, zelený park se sochami a hřištěm a pavilonem a v zimě se tam dá bruslit na venkovním kluzišti, takže vás hned při vstupu vítá veselý rozruch a křik dětí.
Prohlížím si vztyčenou lampu, která se liší od pouličních lamp jenom tím, že je vyšší a na konci zkroucená vzhůru do nebe. Památka a věčné světlo zároveň, ukazující ztraceným duším cestu do nebe. Za 35 let z výšky 42 metrů z Nuselského mostu vedoucího nad parkem skočilo asi 300 lidí.
Jeden z obyvatelů činžáku pod mostem mi kdysi řekl, že někteří nešťastníci přistávali i na střechách. „Měli jsme ‚veselo‘ a rozbitou střechu.“ Omlouvám se zde za jeho výrok – ne každý disponuje patřičným taktem.
Dosud jsem se domnívala, že v roce 2006 skočil poslední člověk. Syn slavného zpěváka, prý zděšeným policajtům při skoku ukazoval véčko - victory sign prstama.
V práci jsme to tehdy rozebírali a kolega mi názorně předváděl šipku, jakoby skákal do bazénu, „abych věděla přesně jak.“ „Mohlo by se ti to hodit. Je lepší skákat s hlavou kupředu, protože hlava umírá naposledy.“
Zkoumavě si mě přitom prohlížel, aby zjistil, jak na mě jeho slova zapůsobila. Zapůsobila – udělalo se mi špatně při představě, že ležím s roztříštěným tělem na dlažbě a moje hlava všechno cítí a umírá naposledy. „Ty blbečku, tuhle informaci jsem ani nechtěla vědět.“ Ta představa bolesti je příšerná.
Nesmírně si života vážím, pro mě je to dar a ačkoli ne každý den svítí slunce, stojí mi za to ho žít, užívat, učit se. Nechci však hodnotit důvody, které přiměly nešťastníky se daru života vzdát.
Vstupuji do parku a vidím na Nový rok o zídku opřenou zarámovanou fotografii mladého muže v obleku. Vypadá sebevědomě a šťastně a kolem něho pohaslé tři svíčky. Neobvyklé – a po zádech mi jede husí kůže, když nedaleko od pomníčku nacházím botu. Jednu opuštěnou botu, černou, pánskou, značky Claudio Conti, jako by to mladého muže vytáhlo z pantů.
„Snad zase někdo neskočil,“ říkám si potichu a dumám nad pomníčkem. Povzdálí se vesele bruslí a pokřikuje a pejskaři venčí spěšně, jakoby chtěli utéct zimě. Od pusy jim vane kour studeného vzduchu. Míjí mě mladý pár s kočárkem, drží se za ruce, paní má oblé velké břicho, asi se nachází ve vysokém stupni těhotenství.
„Život bere a dává,“ pomyslím si.
„Jammertal – Volnočasový Areál Folimanka,“ čtu na ceduli. Jak příhodně, si pomyslím. Údolí nářku. Název sice pochází z dob třicetileté války, ale přesně vystihuje skutečnost.
Bota nejspíš patřila mladému opilému cizinci, který si prohlížel ohňostroj na Nový rok, pak zakopl, ztratil botu a doběhl bez ní domů.
