Článek
Léto v Praze. Valdštejnská zahrada. Stojím před barokní kašnou a dívám se do vody. Lesk na hladině mě uklidňuje, poslouchám splouchání.
Jsem po rozchodu. Smutek mě objímá. Nevidím. Slunce mě oslňuje. Cítím tíhu prázdna, které se rozlilo do každého kousku mě.
Odnikud se objeví cizinec za mými zády. V obleku. Ne moc hezký, ne moc mladý.
„Proč jste smutná, slečno?"
Usměju se. Jeho zájem mě těší. Slovo dá slovo – je obchodník z Polska, na služební cestě. Jmenuje se Oleg.
Zavítáme do malé stísněné restaurace nedaleko Betlémského náměstí. Číšník se na mě podívá a klidně, skoro výčitavě poznamená:
„Nepatříte sem.“
Oleg se na mě přívětivě usmívá, jako by nic neslyšel. Číšník přinese jídelní lístek. Dáme si přepečené toasty.
„Tady nejsou zvyklý na lidi jako jsme my,“ poznamená Oleg suše.
Teď si všímám, že kolem nás jsou samé gay páry.
Po večeři jdeme do Lucerny na film Titanic. Usedneme a v polotmě si Olega tajně prohlížím. Vousy, muž středního věku. Ne moc hezký. Jsem ráda, že mě nepřitahuje.
Když se lidé topí, Oleg pláče. Utírá si oči látkovým kapesníkem a hlasitě smrká. Z látkového kapesníku usuzuju, že ženu má. Mně těch topících se lidí líto není. Prostupuje mnou chlad jejich mrznoucích těl.
„Co máš?“ ptám se netečně, aniž bych to doopravdy chtěla vědět. Jeho smutek mě odpuzuje.
„Jsem smutný,“ odpoví.
„Bydlím v hotelu Continental,“ řekne tiše a posmrkává do plátěného, sněhobílého kapesníku.
Do výtahu k nám přistoupí dvě ženy. Němky. Voní Perwollem, jsou čisté, jakoby celé čerstvě vyprané. Dívají se na mě. Jedna z nich řekne:
„Ich weiß wohin du gehst und was du machst.“
Poleje mě horký stud. Neuhnu.
Výtah se zastaví. Ženy vystoupí ve třetím patře. Přestože zmáčkly sedmičku.
Jejím odchodem se mi uleví.
Hotelový pokoj je jednoduchý, bílý. Oleg říká, že jde sehnat kondomy.
Ležím nahá na posteli. Jsem sama. Nic necítím, ničeho se nebojím. Vím, že je to nevyhnutelné. Čas se táhne. Nic se neděje.
Oleg se vrátí. Vnikne do mě.
„Ty máš ale zadek,“ zasměje se.
Plácne mě po něm.
„Ne,“ zakňourám a sklouznu na prostěradlo.
„Dobře,“ řekne. „Tak ne.“
V koupelně leží šminky a dámské oblečení. Oleg neříkal, že by v pokoji bydlel s ženou. Obléknu si její růžovou noční košilku. Na nic se neptám.
„Ta košilka ti sluší,“ řekne Oleg.
Ráno někdo zuřivě klepe na dveře. Srdce se mi rozbušší. Jdu se osprchovat. Voda po mě příjemně stéká. Jsem čistá.
Když vyjdu z koupelny nahá a celá mokrá, v pokoji stojí žena.
Já ji znám. Je to moje polská profesorka na dějiny umění. Vždycky v polední přestávce chodíme na oběd a ona mi vypráví o svém manželovi.
Dívá se na mě. Mlčí.
Oleg už tam není. Postel je ustlaná. Pokoj uklizený.
Košilku nechám zmuchlanou ležet na zemi.
Odcházím chodbou. V zrcadle u výtahů se na sebe podívám. Vypadám jako vždycky.
Výtah sjíždí dolů.
Ve Valdštejnské zahradě splouchá voda.
Já poslouchám.
Inspirováno jedním příběhem, který jsem četla na Medium.cz.
