Článek
Slovo přechod je všem známý, jako přechod přes silnici, přejít z jedné strany na druhou, nebo z jedné části jinam.
Ale pro ženy je strašákem, protože každá z nás ví, že ji jednou čeká. Kdy to přijde? Jak to poznám? Co se se mnou bude dít? Budu tlustá ? Budu ošklivá? Budu protivná? Ale hlavně, budu STARÁ.
Když to pomalinku přichází, začínáme shánět informace, ale jak? Mám se zeptat kamarádky? Bože, to je trapný, bude si myslet, že vypadá staře. Navíc, pokud v něm ještě není, odhalím jí své tajemství, že já už stará jsem. Co když to pak bude o mně povídat dál?
Takže hledáme na internetu, víme, kdy asi to přijde, co nás může a nemusí čekat, navíc nám začínají chodit reklamy na všechny možné přípravky, které musíme mít, abychom to vše přežily ve zdraví.
Plyne čas, víme, že se něco děje, ale zatím nemáme jistotu a úplně jí znát vlastně nechceme. Tělo ještě funguje jak má, ale občas má výpadky. Jásáme, když se to dá do normálu a namlouváme si, že je to stresem, moc práce, nemoc…jasný, jsem v pohodě.
Jednou v noci přijdou návaly horka, budím se, svlékám se, abych se vzápětí opět oblékla, protože je mi strašná zima. Asi na mě něco leze, mám v tom jasno a pokračuji celou noc v převalování a odhazování peřiny ze strany na stranu, až po přikrývání i hlavy, jelikož jsem totálně mokrá všude. Po krátkém období mě ale to hnusný teplo začíná navštěvovat i ve dne. Takže se svlékám a oblíkám stále dokolečka i v práci a připadám si, jako magor, který neví, co vlastně chce. Cítím, jak mi na obličeji, krku a zádech vyskakují kapičky potu…fůůůůůůj, co to sakra je? Proč na mě zrovna teď někdo mluví a něco po mě chce? Začínám se uvnitř klepat a připadám si, že vybouchnu. Po chvilce si říkám, jaký to je dnes krásný den a plánuji si, co budu dělat dnes a zítra a celý měsíc…Jsem totálně zmatená.
Zpoždění cyklu se výrazně protáhlo, proto opět navštěvuji gynekologa, jsem tam vlastně poslední dobou dost často. Pan doktor mě pozoruje, snaží se říct něco vtipného a čeká, jak budu reagovat…asi nabral dojmu, že jsem psychicky stabilizovaná a pomalinku mi říká, že mám uvnitř naprosté čisťounko a prázdňoučko. Vykulila jsem na něj oči, že jako vůbec nevím, co mi to říká…asi trochu moc, protože malinko nadskočil. Když ode mě odešel do bezpečí za svůj stůl, řekl…„Nooo, už je to tady, jste v přechodu, takže teď už až za rok na kontrolu.“ Takže jsem se oblékla, tak nějak, v tom šoku vlastně ani nevím, poděkovala a šla..
Přemýšlela jsem co a jak teď bude. Už nejsem zmatená, už vím. Už beru své návaly jako součást svého života, jako druhou kapitolu a připravuji se k přejití. Snáším své výkyvy nálad, vím, že je to chvilka a z deprese přijde absolutní klid a euforie. Nakoupila jsem si čaje a semínka, ovoce a jogurty…vlastně jsem si nakoupila úplně vše, co mi vylezlo na netu, jakože je v tomto období nutný konzumovat. Z jogurtu je betonová směs, ale já jsem pyšná, jak to do sebe vše narvu. Z čajů už je mi zle a ty bylinky jsou některý vážně strašně hnusný. S kamarádkou jsem domluvená, že budeme chodit cvičit…ale jako ještě to počká, že jo.
Jinak asi se nestydím, nabyla jsem dojmu, že nejsem stará, ale prostě jen zralá a že se s tím holt poperu , smířím se s tím a ukážu sama sobě, že to zvládnu z grácií.
Takže děvčata, nebojte se toho, je to vlastně parádní, berte to jako výzvu a dejte tomu našemu Přechodu pěkně zabrat!
