Článek
puberta.....
Babička dostala mozkovou mrtvici, byla jsem strašně ráda, že žije a začal v mé hlavě další zmatek. Byli jsme za ní v nemocnici, špatně mluvila, ale reagovala, vnímala, jen nemohla chodit. Začalo se řešit co s babičkou bude, zatím byla přemístěna na LDN, pamatuji se, že to bylo nejhorší místo, které jsem do té doby navštívila. Já měla jasno, bude to paráda, babička půjde k nám, bude bydlet s náma, budu jí tam mít stále. Ale maminka měla jiný názor, není u nás místo, není na ní čas, NEJDE TO. Říkali mi, jak to bylo, že ten byt byl babičky, že nám ho uvolnila, aby jsme žili lépe.......proč, když teď potřebuje pomoci, jí nevezmeme do jejího bytu a nepostaráme se? Babička si v divadle našla přítele,( dědeček zemřel dva roky před mým narozením při autonehodě, ne jeho vinou) ten se o ní do konce života staral v tom malém bytečku.....Babička byla moc chytrá, vše věděla, nepotřebovala kalkulačku, počítala, jak blesk, říkala, kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Mluvila pomalu, ale mluvila, jen se nedokázala sama posadit, polovinu těla měla ochrnutou. Potřebovala posadit na cigaretu, byla vášnivá kuřačka. Deset let žila v té jedné místnosti, bez televize, bez pohybu, sama.....Bydlela kousek od divadla, takže tatínek, tam chodil s jídlem, nebo udělat hygienu, když byl náhradní děda na zájezdu. Maminka tam chodila minimálně, když nemohl tatínek, poslala tam mě. Já byla ale zmatená, nějak od malička cítím, že svět není v pořádku
Dospívala jsem brzy, moc brzy. Stále jsem chodila do kroužků, jezdila po soutěžích, hrála v divadle, stále jsem věděla, že toto je ta cesta.
Maminka přišla se zprávou, že se budeme stěhovat do většího a nového bytu 3+1..Tatínek nebyl rád, nevím proč, protože stejně jsme čekali na družstevní byt 3+1 a to už více než 10 let a vůbec to nevypadalo nadějně. Má představa byla taková, že budu mít svůj pokoj a strašně jsem se do nového bytu těšila, ale bohužel…rodiče měli konečně ložnici a já s bráškou měla pokoj, jako nudličku, poloviční, než jsme měli. Přišla jsem později na to, že ten starý byt jsem měla moc ráda a bude mi moc chybět.
Přišla zkouška na konzervatoř, neměla jsem ale nejmenší šanci, neměla jsem jméno a zase tak dobrá jsem nebyla.Takže gympl.....nooo, úplně studijní typ jsem nikdy nebyla, nikdy jsem se neučila a ani nechtěla.Vzpurná, paličatá a proč se učit něco, co nebudu v životě potřebovat? Proč mám znát rovnice,vzorce, když nechci pracovat jako matematik, ani chemik, ani inženýr?Jasně, že jsem měla problémy, musela jsem se učit, ale mám povahu se nevzdávat. Hlavně dostat se na DAMU, to už nebyl takový problém, takže zvládnout gympl a huráááá. Noo, jen jsem nečekala, že na mě číhá past.....Prvák jsem nesnášela, byla jsme i divná třída, plná holek, ani jeden kluk a necítila jsem se tam dobře. Navíc jsem začala chodit s nejhezčím klukem na gymplu z druháku a mé spolužačky tomu úplně nefandily. Ale hlavním problémem byla angličtina, já se zrovna chtěla tu řeč naučit, líbila se mi, chtěla jsem jí umět.....bohužel, profesor mi házel klacky pod nohy, posílal mě umýt, že nesmím chodit nalíčená, vysmíval se mi, když jsem špatně vyslovovala a ve finále mě napsal na reparát. Za mě byla jiná doba, reparát bylo něco strašného, to přeci dělali propadlíci, hloupý, nebo lepmlové a grázlíci.....to já nejsem..... No co, tak si ten ročník zopakuji, aspoň se to lépe naučím a budu mít třeba i lepší spolužáky. Opravdu jsem měla v druhém prvním ročníku lepší spolužáky, našla jsem si kamarádky, bylo to super, angličtina s paní profesorkou šla skvěle, vše se zdálo na pohodu, byla sranda, jasně byla jsem rebelka, co na lyžáku neposlouchá, tak si jí vzal pan třídní pod křídla. Musela jsem s ním jezdit na vleku a sám mě učil lyžovat, ponaučoval mě o tom, jak jsem skvělá a nemám se kamarádit s těma rebelama. Možná věděl víc už v tu dobu.....
Jednoho dne jdu do školy a proti mě onen můj kluk se spolužákem,byli koupit pití, prý mají doma mejdan, že zatáhli školu, ať jdu s nima, že bude sranda. Jasně, že jdu,jak jinak, rebel a ještě k tomu, zve mě můj kluk. Chodili jsme spolu jen do školy a ze školy, drželi se za ruku a dali si jen letmou pusu, do té doby jsem byla plachá a cudná holka. Mimochodem , asi to nebyl můj kluk, jen jsem si to myslela, stále mi někdo říkal, že má jinou a se mnou jí jen dělá naschvály, ale vlastně mi to bylo jedno, byl hezkej, ale lásku jsem necítila. Tak a za chvilku se mění můj život…..Připravují mi víno, nepiju, ale přeci nebudu za slušňačku, ty nikdo nechce a nikam nezve, já jsem rebel, dám si, jasně……Vypiju skleničku, víno se vařilo a začíná se mi motat hlava, vnímám, že mají radost, že se něco děje, dochází mi, že v kuchyni šeptali a dali si dobrý pozor mi dát správnou skleničku, pouští porno, svlékají se, svlékají mě, já vím, co dělají, ale nemůžu nic dělat, je mi to i jedno, nesou mě do postele a zkouší se do mě dostat, nejde to, jsem panna, zkouší to druhý…bolí to.....držím se postele, nechci, pokouším se bránit, nejde to, mám zavřené oči a nevím, jestli nespím......skončilo to, asi spím, probouzím se, slyším, že jdou pryč, prý pro další pití, mám čekat, že bude druhé kolo......odešli, zvedám se, motám se, krvácím.....oblékám se a pokouším se utíkat domů........Utekla jsem, meju se a vše, brečím a dochází mi, co se stalo......Volám mamce, že jsem vstávala a praštila se do hlavy, že se mi motá, tak jsem zůstala doma, věří mi.
Jak jít do školy, jak jít ven, jak…….Noo, jsem přeci herečka, je to v pohodě, nic se nestalo, je to dobrý. Druhý den za mnou oni dva přijdou do třídy, berou mě stranou a neomlouvají se, jen se ptají, zda už mi bylo 15…ano, před týdnem…...spokojeně odchází…Jeden z nich je nyní právník. Nikdy to nezmizí a čekalo mě ještě více problémů, než by mě jen napadlo.
Přišel konec školního roku, tedy 14 dní před konferencí a byla hodina matematiky, pan profesor říká známky z pololetní písemky, mám za 3 hurááááá…a následně říká známky vycházející na vysvědčení….moje jméno a 5…..sakra, co to je, noo, jasně, mám tam dvě 5, jednu 3, jednu 1 a teď za 3…..dodává, kdo si chce ještě známku opravit má na to týden do zkoušení. Super, jdu prosit souseda, je chytrej, tichej, proto taky jsem vedle něj rozsazená, abych nevyrušovala. Přijímá a každý den chodí ke mě domů mě učit matematiku. Má trpělivost, vše mi vysvětluje a já zvládám celý rok na 1…mimochodem minulý, ten propadlý rok jsem měla na vysvědčení z matematiky 3. Je tu další týden a pan profesor se ptá, kdo se chce nechat vyvolat, slavnostně zvedám ruku, že jáááá… Bez pohledu na mě konstatuje…všichni, kromě vás, vy jste již napsaná na reparát…..Nechápavě a v klidu se ptám…..panebože proč zrovna já? Já jediná mám 5, mám největší právo si známku zlepšit, navíc průměrem mi přeci ani 5 nevychází….odpověď ke mě dochází strohá a mimo mě….tady jste na gymnáziu, prostě jste psaná na reparát a nebudu o tom s váma diskutovat….můj tichý, chytrý (dnes primář na onkologii)soused říká..pane profesore, ona to ale opravdu všechno umí…..profesor odpověděl k němu….výborně, může to dokázat o prázdninách u komise….. Totální bušení srdce, co se to děje, co to znamená, proč? Hodina skončila a celá třída se mnou řeší, co se to děje…....Zvědám se a říkám....jdu do ředitelny.......Nevím, co tam budu říkat, ale musím něco dělat, nemůžu si tohle nechat líbit, Spolužáci jdou se mnou a čekají .....Ťukám na dveře, vstupuji a tam sedí ten ředitel, který mi u přijímacích zkoušek řekl větu.......Vy tu školu stejně nedokončíte......Pane řediteli, prosím vás, chtěla jsem se jen zeptat, jak je možné, že jsem napsána na reparát, když mé známky neodpovídají hodnocení 5, pololetní písemnou práci mám za 3, průměr známek je na 3 a dokonce mi nyní pan profesor odmítnul vyzkoušení na dokázání, že veškeré učivo pro tento rok umím. Pan ředitel opět bez pohledu na mě řekl....pokud vás pan profesor napsal na reparát, tak ví proč, zřejmě látku nezvládáte, stejně, jako tuto školu.....Už bez myšlení a jen v emocích a klepajícím hlasem jsem odpověděla,.....na co si tu hrajete, myslela jsem, že gymnázium je prestižní škola, jak je tedy možné, že jsem minulý rok matematiku zvládla na 3 a po opakování téhož samého ji vlastně neovládám vůbec? To zde neumíte učit? Nebo tak špatně, že učivo je vlastně k ničemu, když v hlavě nevydrží ani rok? Nevím, zda něco odpověděl, nevím ani jaká slova jsem už použila já , jen něco v tomto smyslu, jen vím přesně, že jsem mu na odchodu řekla.....Strčte si celej gympl doprdele, je to škola na hovno a vy jste debil, jako váš pan profesor, tady já končím, nikdo mě tu už neuvidí a práskla jsem dveřma....to vím, jelikož mi to řekli spolužáci a po letech i to, že jsem pro ně hrdinka. Nooo, hrdinka za cenu toho, že má základní vzdělání a oni tituly.
Ještě ten den jsem šla ke spolužačce mamince do lahůdek se zeptat na práci, druhý den jsem šla na personální a další den nastoupila.
Doma to byl boj, vše jsem řešila s tatínkem, ten byl na mé straně, věděl, že gymnázium pro mě nebude, ale také věděl, že na učňák bych nešla. Oba jsme věděli, že říci to mamince bude problém, moc si na tom, že chodím na gympl zakládala. Nooo a zvoní telefon, volá můj třídní profesor, mamka nic netušíce je úplně odzbrojená. Křik a dotazy, nechce nic slyšet, na škole prý zůstanu. Pan profesor snad nevěděl, co jsem řekla v ředitelně? Nebo věděl a hrál se mnou tu hru.....chtěl, abych bojovala, neodcházela. Naštěstí taťka byl na mé straně a docela slušně to prošlo, myslím, jelikož to ve mě nezanechalo žádné emoce.
