Článek
Život je dar, na svět přicházíme z určitého důvodu , každý tu máme svůj úkol a na každém z nás je, jak se s tím svým vypořádáme. Hledám ten svůj důvod, ten svůj úkol…přemýšlím…čím jsem tu déle, tím více přemýšlím, hledám otázky a odpovědi. Vím, že svět je černobílý, není dobro a zlo, je dobrozlo v každém v nás, jen záleží k čemu se více nakloníme.. Neexistuje dokonalý člověk, ať se snaží sebe víc. Objevila jsem dokonce v sobě našeptávače, zjistila jsem, že věci které dělám, o kterých přemýšlím…že na ně nejsem sama.Je to, jako když jdete po ulici a přemýšlíte, zda se máte jít podívat do tohoto obchodu…chcete, ale zároveň si říkáte, nechoď tam, víš, že si něco koupíš a teď nemáš peněz na rozhazování…….Ale je to horší, když vám tento druhý ve vás napovídá, že se nesmíte radovat, nesmíte být šťastní, jelikož máte spousty starostí, spousty věcí, o kterých máte přemýšlet, spousty věcí na práci. Dokonce vás nenechá usnout, budí vás…"Halooo, nespi, vzbuď se, ty nemáš čas na spánek, ty nesmíš být v klidu a spát" Stupňuje se to a je to čím dál silnější.......mám tu práci, mám tu úkol a nemám tu již moc času?
Maminka, tatínek, babička a já.......
Byl květen 1970 a já jsem se narodila, jako vymodlené miminko, po několika neúspěších maminky dítě donosit. Moc si přála chlapečka, ale nakonec jsem jí stačila i já. Bydleli jsme v bytě 2+1 s babičkou, tedy bydlela tam babička, která nás nechala u sebe bydlet. Asi nebylo dobré bydlet pohromadě, jelikož se babička odstěhovala do jiného bytu ve stejném městě. Důvody neznám, tam má paměť nesahá, ale babička byla nesmírně obětavá, jelikož její nový byt byl jen jedna malá místnost, s toaletou pro celé patro , bez koupelny a kuchyně, na chodbě venku bylo jen umyvadlo. Přesto měla vždy uvařeno, upečeno a voňavo. Byla jsem šťastné dítě, pamatuji se na cesty ze školky domů, kdy jsem se nemohla dočkat maminky, až pro mě přijde a cestou se zastavíme v cukrárně pro nějakou dobrotu. Cítím vůni stromů, vůni květin, vše vonělo, vzduch byl jiný, než teď. Měla jsem opravdu štěstí, milovala jsem své dětství a vůbec mi nevadilo, že jsme nebyli bohatí a že jsem nemohla mít vše, co bych si přála........dnes už vím, že jsem měla víc.
Časem zjistíte, že toužíte po spoustě věcí, ženete se za sny, jen jak si je splníte, zjistíte, že nejste víc šťastný…pokud máte „štěstí“ pochopíte, pokud ne, ženete se dál a dál…
Vzpomínám si na chuť čokolády, nebo banánu, pamlsků, co jsem měla jednou za čas, co jsem si musela zasloužit, nebo mít štěstí, že zrovna maminka vystála frontu v zelenině, když přišly, chutnalo to úplně jinak, než teď, když vše máte, jak si jen vzpomenete. Jak šíleně jsme nenasytní, jak stále potřebujeme více a více......uvědomujeme si to, víme to, nebo ne?
Bratr…
Bylo mi 7 let, když se mamince povedlo na svět přivést mého brášku, moc jsem se na něj těšila a vše bylo ještě krásné a šťastné. Od té doby už se vše netočilo kolem mě, nevím, zda jsem byla sobecká, ale už jsem nebyla úplně šťastná…Byla jsem ta velká holka, co na vše počká, pokud se něco stane, tak za to může, špatně hlídá, proto bráška něco vyvedl…Bráška byl holt priorita číslo 1 a já si připadala, jako Popelka. Občas jsem chodila s maminkou do práce. Moc ráda jsem chodila s maminky kolegyněma po nákupech, nebo na poštu, povídaly si se mnou a já byla moc ráda, že si můžu s někým popovídat, dokonce jsem jim říkala, že bych si přála, aby ta, nebo ta byla moje maminka, vzpomínám, že jsem je zaskočila. Tatínek mě ale moc miloval, jezdívali jsme spolu na zahrádku na kolech (auto jsme nikdy neměli), nebo jsem s ním chodila do práce, pracoval i o víkendech, oba rodiče pracovali v divadle, maminka, jako archivářka a tatínek jako jevištní mistr. Bože, jak já byla v divadle šťastná, bylo moje, vše jsem tam měla jako domov a když tatínek pracoval v kanceláři, nikdo jiný tam nebyl a já byla princezna ve svém zámku. Brával mě do divadla i když bylo představení, moc jsem vždy chtěla a tam jsem se cítila nejlépe, byl to můj svět. Chodila jsem do maskérny, do garderoby, oblékali mě do různých šatů, malovali mě a zkoušeli mi paruky. V divadle ve vrátnici pracovala i moje babička, říkali jí Bubli, taky jsem tam s ní trávila spoustu krásného času, psala tam úkoly, ale hlavně slídila a hltala vše, co se tam děje. Ve 4 letech jsem poprvé hrála, cítila, že to je to, kde chci být a že tuto práci chci dělat, až budu velká. Chodila jsem do dramatického kroužku, byla jsem nejmladší členkou a má představa byla jasná, budu herečka…….Chodila jsem na zpěv, na flétnu, na hudební teorii, na balet…Kroužky byly v podvečerních hodinách a já, jako malá holčička chodila za tmy domů a hrozně jsem se bála. Chodila jsem okolo pekárny a měla skoro pokaždé hlad, tu vůni čerstvých rohlíků citím, jako tehdy. Vlastně jsem měla hlad stále, rohlíky se moc nekupovali, doma byl chleba, mléko, máslo, žádná šunka, sýr, salám. Ke snídani a na svačinu do školy, chléb s máslem, popř.medem, nebo domácí marmeládou.Tatínek zavařoval ze zahrádky ovoce, dělal marmelády, š´távy, sirupy a ze stromů před domem jsme trhali lístky lípy a sušila se na čaj. Měla jsem ráda chléb namazaný hořčicí, byl báječný a když jsem měla chuť na sladké udělala jsem si vaječné žloutky s cukrem, míchala jsem je vařečkou dost dlouho, dokud z nich nebyla pěna, to mě naučila babička Bubli. Maminka potom z bílků udělala pusinky, také veliká dobrota.
Však nějak slábnul ten šťastný pocit domova, pokud byl doma tatínek, bylo vše v pořádku, ale když pracoval a nevzal mě s sebou, byl to smutný den. Fungovalo to tak, pokud maminka ráno začala křičet, odpoledne byl klid, pokud ráno byl klid, bylo šílené odpoledne. Ráda jsem chodila ven, ale musela jsem nejdříve udělat, co poručila a pak jsem mohla jít, ale musela vzít brášku s sebou, což nebylo dobrý, jelikož neposlouchal a když byl větší žaloval. Směla jsem jen na určená místa a to jsem nedodržovala, takže bylo zle.
Začala jsem se bát, nikdy jsem nevěděla, kdy přijde ten křik a kdy zase budu za něco káraná, začínala jsem být ve stresu.
Bylo mi 10 let, začala jsem mít divné stavy. Nejdříve jsem začala špatně vidět, bolela mě hlava a začalo mě brnět tělo, nejdříve jazyk, pak polovina těla, nebyla to vždy ta samá. Nemohla jsem mluvit, víte, co chcete říct, ale nejde to, blábolíte. K tomu se přidá taková bolest hlavy, že z té bolesti zvracíte. Tento stav trval i tři dny. Když se toto opakovalo, maminka z toho byla tak naštvaná, že mě vzala do nemocnice. Nevěřila mi, myslela asi, že vyžaduji pozornost. Byla jsem 14 dní v nemocnici v Motole a nakonec je to jen neuroza, co nejde léčit a zůstane se mnou už napořád. Po návratu z nemocnice jsem zažila smutek,maminka nebyla šťastná, nechyběla jsem ji, neměla na mě čas, nechtěla si se mnou povídat a jen křičela, že má práci…nechápala jsem to
