Článek
Kdyby to skutečně bylo z důvodu úspor, mohli být vybráni méně významní herci. Je evidentní, že se jedná o snahu rozbít soubor kritizující vedení divadla a ministerstva kultury. Mezi propuštěními herci je majitelka Českého lva Táňa Pauhofová a výpověď dostali také Roman Poláčik, Martin Šalacha, Daniel Žulčák a Anna Magdaléna Hroboňová.
Nařízení slovenského ministerstva kultury nesouvisí s ekonomikou země, jsou to čistky, jak je někteří známe z minulosti. Slovenská ministryně kultury Martina Šimčíková je dlouhodobě souborem herců kritizována za svoji aroganci a devastaci slovenské kulturní scény. V minulosti herce Slovenského národního divadla také osočila z toho, že diváky „obtěžují“ svými výlevy. Reagovala tím na prohlášení, která herci četli po inscenacích divákům – kritizovali v nich například zastrašování lidí v kultuře a personální čistky. Ministryně na sociálních sítích napsala: „Postaví se na divadelní prkna národního divadla a měsíce obtěžují diváky svými výlevy. Vlastně ne svými, ale těmi, které jim píšou aktivisté z mimovládních organizací. Slouží cizím, čtou, co jim dají do ruky, a tváří se při tom jako svobodné bytosti s vlastními názory a postoji.“
Vracejí se na Slovensku komunistické praktiky? Už zbývají jen zákazy hraní či zpívání, což bylo běžné. Divadlo a celkově umění bylo vždy odrazem společnosti. A skrytá kritika společnosti v divadelních představeních byla a je běžná. V naší velké rodině bylo vždy divadlo součástí naší rodiny. Chodili a chodíme do divadel často a vždy jsme tam tahali i naše tři děti. Jedno z nich se profesionálně věnuje divadelní režii. Vzpomínám si na naše návštěvy divadelních představení z konce 70. let a začátku 80. let. Téměř v každém představení, které jsme viděli, se objevila skrytá kritika tehdejší politické situace a politického vedení. Myslím však, že si toho všimli jen diváci, kteří vnímali kritiku úplně stejně a měli stejný názor. Skryté narážky v době „temna“ byly pro nás očišťující, a tak trochu nahrazovaly média, která byla pod velkou cenzurou.
I listopad 1989 pro nás začal v divadle. V Semaforu zrušili tenkrát představení a my jsme se teprve prostřednictvím účastníků demonstrace 17. listopadu dozvěděli, co se vlastně děje. V médiích se objevovaly falešné informace o demonstracích anarchistů a zatím demonstrovali studenti a samozřejmě herci. Divadlo a herci se vždy nějakým způsobem podíleli na změnách ve společnosti.
Kritika rozhodnutí ministerstva kultury se ozývá ze všech stran. „Když lidé bez vztahu ke kultuře rozhodují o kultuře, výsledkem je destrukce. Pod záminkou peněz vyhazují to nejcennější, co máme,“ napsal na svůj Instagram slovenský fotograf Boris Németh. Vyjádřil se k situace i bývalý slovenský ministr školství, vědy a výzkumu Branislav Gröhling. „Je to hanba a šikana za názor. Šikanují soubor, protože si dovolil nesouhlasit s vrchností. Šikanují schopné lidi, kteří na rozdíl od vedení ministerstva něco skutečně vytvořili.“
Kritika se ozývá i od osobností české kulturní scény. „Jasně, zničte tam i tu poslední top kvalitu, co neutekla jinam,“ napsal herec Jiří Mádl na Instagramu. Podporu Pauhofové vyjádřila i herečka Eva Holubová. „Uděláme si zájezdovku v angličtině. Mám kontakty jak v New Yorku, tak v Nitře, už teď jsme milionářky. A pak ti postavím Národní divadlo Táni Pauhofové.“
Souhlas s nařízením vyjádřilo nepřekvapivě hnutí Trikolora a herci by se podle něj měli věnovat umění, nikoliv politice. Trikolora uvedla, že „umělci jsou většinou intelektuálně méně zdatní a tyhle konsekvence jim vůbec nedochází a jaksi si to neumí vyhodnotit“. To hovoří Trikolora o sobě? Podle čeho soudí inteligenci herců? Je to právě naopak. A pohybuji se v tomto prostředí opravdu dlouho a za mým názorem stojí zkušenosti. Naprosto souhlasím s vyjádřením herce Emila Horvátha, že krok vedení divadla neobstojí pracovně, lidsky, eticky ani morálně: „Vnímám to v první řadě jako pokračování nekompetentního a politicky jednostranně orientovaného působení ministerstva kultury. Považuji to za účelové a nekoncepční. Tyto direktivní metody připomínají komunistické praktiky z před roku 1989“.
Zřejmě kritika nic na současné situaci na Slovensku nezmění, ale mlčet a nevzepřít se by bylo zbabělé. A mělo by se nás to dotýkat, i když se to u nás neděje. Možná jen zatím. A nejedná se jen o propouštění herců. Je to direktivní zásah do kultury a potlačování svobody slova.
