Článek
Nechci reagovat na situaci VoZP, k té už jsem se částečně vyjádřila v článku Historie se opakuje. Opět aktuální téma slučování zdravotních pojišťoven - Médium.cz. Na úvod jen malé vysvětlení. Je rozdíl mezi psychologem a psychiatrem.
Psychologie až na pár výjimek nepatří na rozdíl od psychiatrie do zdravotních úkonů hrazených z veřejného zdravotního pojištění. Jediný, kdo má status zdravotníka, a tedy i smlouvy se zdravotními pojišťovnami je klinický psycholog a jeho péče je hrazena z veřejného zdravotního pojištění. V tomto případě zajímá pacienta pouze to, zda jeho pojišťovna má smlouvu s daným zdravotnickým zařízením či psychologem. Placení či neplacení úhrad je věcí pojišťovny a zdravotního zařízení a pojištěnce to nemusí vůbec zajímat a už vůbec to nesmí pocítit na zdravotní péči, na kterou má ze zákona právo. Neposkytnutí zdravotní péče by bylo porušení zákona.
I v letošním roce jako v předchozích některé pojišťovny na psychologa přispívají, ale ne z veřejného zdravotního pojištění, to ani není možné ze zákona kromě výjimek, ale z fondu prevence. Na tento příspěvek není právní nárok, je nutné dokládat potvrzení o absolvování léčby či terapie a je jen na dané pojišťovně, na co bude nadstandardně svým pojištěncům přispívat a na co ne.
Jaký je tedy rozdíl mezi psychologem, psychoterapeutem a psychiatrem, tím se zabývá na svém webu Národní zdravotnický informační portál spolu s Ústavem psychologie a psychosomatiky LF MU:
Psycholog: Oblast pomoci se odvíjí od jeho specializace, například školní psycholog, dopravní psycholog atd. Psycholog po absolvování VŠ je obvykle kompetentní pro poradenství a krizovou intervenci. Psycholog není totéž, co psychoterapeut. Psychologové ani kliničtí psychologové nemohou předepisovat léky.
Psychiatr: Jde primárně o diagnostiku duševních nemocí a předepsání farmakoterapie, tedy léků na léčbu a mírnění příznaků spojených s duševním onemocněním. Rovněž doporučuje individuální psychoterapii a v závažných stavech také hospitalizaci v nemocnici.
Klinický psycholog: Tzv. I. atestace jej opravňuje k provádění psychologických vyšetření (tzv. psychodiagnostiky), což je většinou jednorázové setkání, které problémy neřeší, ale blíže je popisuje a specifikuje. Většinou má i II. atestaci, což je specializační zkouška právě z psychoterapie (skládá se po absolvování psychoterapeutického výcviku), takže je oprávněn provádět psychoterapii za účelem léčby a řešení problémů (jedná se o pravidelná setkávání v horizontu měsíců až let). III. atestace se týká specializace na dětské pacienty.
Psychoterapeut: Psychoterapeut/ka poskytuje krátkodobou i dlouhodobou systematickou psychoterapii (léčba psychologickými prostředky, jedná se o pravidelné setkávání v horizontu měsíců až let) se zaměřením spíše na závažnější duševní potíže i nemoci. Psychoterapeutický poradce/poradkyně poskytují formálně i obsahově stejnou péči, ale zaměřují se spíše na překonávání obtížných životních situací, sebepoznání, osobnostní rozvoj a růst, mírnější psychické potíže a jejich prevenci atd.
Klinický psycholog má jako téměř jediný z širokého spektra psychologů status zdravotníka; tím druhým je psycholog ve zdravotnictví, který se na atestaci teprve připravuje. Klinický psycholog a psycholog ve zdravotnictví tedy jako jediní mohou poskytovat dlouhodobou klinickou a psychoterapeutickou péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Jinými slovy, pokud má samostatně pracující psycholog smlouvy se zdravotními pojišťovnami, je tím zároveň garantováno jeho výše uvedené vzdělání ve zdravotnictví. Klinických psychologů je však velmi málo a počet nedostatečný.
Shrnutí: pokud existuje smlouva o poskytování zdravotní péče mezi pojišťovnou a zdravotním zařízením, musí být pojištěnci ze zákona zdravotní péče poskytnuta.
