Článek
Pro mě je spojený s nějakým pološíleným diktátorem, který si vybudoval kult osobnosti na milionech mrtvých. Kult osobnosti si nebuduje prezident Zelenskyj či lidé kolem něj.
Zelenského vnímám stejně jako lidé okolo mě jako symbol ukrajinského odporu, jako symbol odvahy a statečnosti. Páteční jednání v Oválné pracovně to ještě umocnilo. Na začátku války to byl pro mě neznámý herec a myslela jsem si, že je to jen krátkodobá válka, která brzy skončí. Skládání komplimentů Zelenskému rozhodně nepovažuji za pěstování kultu osobnosti, jak občas někde zaznívá.
Kult osobnosti je charakteristický pro diktatury, kde „charismatický“ vůdce přeroste v nedotknutelného diktátora s nekončícími pravomocemi. Je oslavován za zveličované zásluhy.
Jako příklad mě napadá Stalin, Hitler, Mao Ce-tung, Mussolini či rod Kimů, u nás Gottwald a za všemi zůstávají mrtví, krutovláda, věznění, týrání milionů lidí. A diktátor Putin.
Zelenskyj je někde jinde a kritizovat jej, že je špatné pokračovat v obraně země proti agresorovi, je krátkozraké. Neumím si představit tu budoucnost i pro nás, pokud by Zelenskyj válku ukončil, aniž by došlo k jasnému označení agresora. Agresorovi by napadení prošlo a pokračoval by dál s cílem rozšíření svého území. To není tak těžké odhadnout vzhledem k ruské historii. Nakonec ani Putin se se svými plány další expanze netají.
Já vnímám kult osobnosti jako něco negativního a většinou je za kultem osobnosti strach z trestu, ze smrti, stačí si trochu načíst historii. A také spoustu mrtvých. Ze strachu pak vzejde uctívání diktátora a ujištění o tom, že je něco výjimečného.
Říká se, že když Stalin dostal mrtvici, zhroutil se na zem, promočil si kalhoty a chroptěl. Za dveřmi stáli dva jeho strážci, kteří se báli jít podívat, jestli se mu něco nestalo a zůstali stát na svých místech. Báli se, že je Stalin nechá popravit, když naruší jeho odpolední siestu. To se stane, když si budujete kult osobnosti na milionech mrtvých. Tento konec Stalina byl použit i v historickém dramatu, černé britsko-francouzské komedie Ztratili jsme Stalina. Film je z roku 2017.
Z ČSFD – citace: „5. března 1953 umírá muž. Tím mužem je Josef Stalin. Po jeho skonu vypuká v řadách jeho nejbližších naprostý zmatek a panika. Na to, co nastane po skonu velkého vůdce, se dosud báli jen pomyslet. Vždyť Lenin byl, je a bude vždy živý. Proč by nemohl i Stalin? Během jeho života se soustředili především na to, jak jej přežít. A teď se začnou naplno projevovat absurdní a pokřivené charaktery všech těchto Stalinových pohrobků. Začíná boj o veškerou moc nad komunistickou říší, která do této chvíle patřila jen a pouze brutálnímu diktátorovi. O nejvyšší post nebo aspoň o bezpečné místečko pod ním se perou ti, kteří se za dobu Stalinovy krutovlády dokázali zbavit jakéhokoli vlastního názoru. Stále se ujišťují, co by tomu nebo tamtomu řekl Stalin, a co by se jim za to asi tak mohlo stát. Povýšení? Gulag? Provaz? Koho se mají bát teď? Jedni kují pikle proti druhým a do toho společně organizují okázalý diktátorův pohřeb“.
Ne, nejsem historik, jen jsem si dovolila tuto malou úvahu. A doufám, že se současná situace změní k lepšímu, abychom se mohli zabývat jinými tématy a nemuseli podléhat obavám. Jsem optimista.
