Článek
Jen málokdy se zabývám oblečením jiných lidí a všimnu si spíše, když to někomu sluší. Moje bývalá kolegyně mi vždy říkala: když ty řekneš, že mi to sluší, vím, že je to pravda.
Myslím, že legíny v běžném životě nesluší téměř nikomu nejen ženám v mém věku, ale i podstatně mladším. Beru to ale tak, že je to každého věc, co má na sobě. Nevím proč, ale právě teď se mi zdá, že se roztrhl pytel s weby, které primárně dávají rady ženám nad padesát, jak se správně oblékat a co je špatně. Domnívám se, že je to naprosto zbytečná energie. Ženy, kterých se to týká, nebudou toto téma číst a už vůbec se nebudou radami řídit. Upozornění na legíny se objevuje s železnou pravidelností už několik let a změna nenastává. Ale mně to nepřijde až tak důležité, nikdy se u nás nevyrovnáme třeba Francouzkám, tak to prostě je.
Většinu svého života jsem nosila saka a lodičky na podpatku, byl to téměř můj pracovní stejnokroj. Saka nosím pořád, lodičky vzhledem k operaci jsem musela vyměnit za pohodlnější boty a musím říct, že se mi po nich stýská. K saku dnes většinou oblékám džíny a triko.
Ovšem, jak se člověk oblékne do Státní opery v Praze, to už je jiná liga. Byla jsem tam několikrát, ani si všechna představení nepamatuji. V tomto případě to ani není důležité. Velmi dobře si pamatuji jednu návštěvu a není to kvůli opeře, bohužel.
Státní opera - detail
Pamatuji si ještě dobu, kdy jednoho nadšence nevpustili na představení do Národního divadla ve svetru. Dnes už je to jiné, je akceptována svoboda, je každého věc, jak tento okamžik, tedy návštěvu opery, cítí. Pro mě a mého muže je to jedinečná událost a oblékáme se tedy tak, aby to událost byla, a nejen kvůli sobě. A myslím, že to je uctivé i k ostatním návštěvníkům a v neposlední řadě i k účinkujícím.
Ve Státní opeře jsem se svými diskotékovými lodičkami, nevím, proč jsem si je tenkrát vzala, možná převážila potřeba pohodlí a tyhle pohodlné byly, jsem fakt nijak nevyčnívala, k nim jsem měla slavnostní šaty. Před začátkem představení to byla módní přehlídka. Vedle dlouhých rób se v opeře objevily džíny se svetrem, triko s nějakými kalhotami, velmi upnuté černé šaty, ve kterých tělo připomínalo opalující se prasátko ze série Jen počkej zajíci. Říkala jsem, že oblečení druhých si běžně nevšímám, ale ve Státní opeře prostě některé neočekávané outfity nepřehlédnete, prostě to nejde.
Státní opera - detail
Po chvíli si můj muž všiml outfitu, který máme dodnes před očima, tedy já rozhodně a připomněl mi to právě článek, na který reaguju. Dívka v téměř průhledných šedostříbrných legínách s prosvítajícími fialovými tangy a k tomu velmi krátké triko, které odhalovalo vše, co mělo být zakryto. To jsme viděli zezadu, a když se dívka či žena otočila, naše překvapení dosáhlo vrcholu. Velmi krátké triko se pnulo po těhotenském bříšku už ve velmi pokročilém stavu. Tady by velmi obepnuté malé černé nevadily.
Tento příběh se odehrál už v roce 2014 a dodnes ho mám v hlavě i s obrazem. A to jsme byli na Verdim, kterého fakt miluju. A nemyslím si, že má smysl lidem radit, jak se obléct do Státní opery, pokud to sami necítí. A stejné je to na ulici s tolik skloňovanými legínami.
Moje fotografie jsou z tehdejší doby, protože si občas zaznamenávám své příběhy na blog a tento zážitek byl součástí jednoho z nich.
