Článek
Podle NKÚ se jedná o systémovou aroganci státu. Kontrolní zjištění jsou obratem rozporována, bagatelizována, kritizována nebo jsou zcela ignorována. Poprvé se těmito reakcemi zabývají kontroloři ve své aktuální výroční zprávě a upozorňují na odkládání potřebných změn a náklady na stejné chyby rostou.
„Je to poprvé, kdy se tomu takto věnujeme. Snažíme se nastavit zrcadlo a říct: Neberte nás jako soupeře, vezměte to, co z toho je rozumné, aspoň jednu základní věc a tu opravdu opravte, změňte. Kdyby se aspoň tohle povedlo, věřím tomu, že se pak ten ostrůvek pozitivní deviace začne šířit do státní správy jako celku,“ myslí si prezident NKÚ Miloslav Kala, který se nad výsledky nedávných kontrol podle svých slov s jednotlivými ministry schází. Aktivita se na ministerstvech zvedá jen v důsledku zvýšeného zájmu kontrolních orgánů parlamentu nebo tragické události jako například téma ochrany měkkých cílů po střelbě na pražské Filosofické fakultě. To už je ale možná na nápravu pozdě.
„Pokud státní instituce nezačnou brát kontrolu jako příležitost k učení se z vlastních chyb, bude docházet k postupnému oslabování důvěry veřejnosti v to, že stát dokáže své problémy řešit,“ varuje úřad. Kontrolní zjištění by se měla objevit v dlouhodobých změnách v praxi, nestačí je zmínit jen ve formálních usneseních. Ovšem využít kontrol ke změnám je už velká práce, pouze je citovat v usneseních ale nápravu nepřinese. Ignorování Nejvyššího kontrolního úřadu podkopává pravomoci důležité kontroly a instituce dávají najevo, že vlastně takový úřad nepotřebují. To ale vypadá trochu jako anarchie. Klidně mě kontrolujte, já ale chyby napravovat nemíním.
NKÚ uvádí konkrétní příklady u jednotlivých ministerstev, kde jejich postupy nelze brát na lehkou váhu:
- Ministerstvo vnitra (MV): Tento resort patří k nejhlasitějším kritikům závěrů NKÚ. V případě kontroly ochrany obyvatelstva MV označilo závěry za „tendenční a zavádějící“ a tvrdilo, že NKÚ zbytečně snižuje důvěru občanů ve stát. Podobná rétorika se opakovala u projektu e-Sbírka a e-Legislativa, kde MV označilo zjištění za nepravdivá a vytržená z kontextu, přestože musel Parlament následně schválit další odklad systému kvůli technickým problémům, na které NKÚ upozornil. U ochrany měkkých cílů MV závěry o nefunkčnosti systému odmítalo celých osm let.
- Ministerstvo dopravy (MD): Resort dopravy a jemu podřízené organizace (ŘSD, SFDI) systematicky odmítají připustit nízkou účinnost systému vysokorychlostního vážení kamionů. Přestože váhy byly 60 % času mimo provoz a postihy byly minimální, ministerstvo deklarovalo, že nedostatky jsou odstraněny, a namísto opravy stávajícího systému oznámilo nákup dalších vah.
- Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR): Při kontrolách zaměřených na infrastrukturu pro pěší (chodníky) nebo sociální služby MMR často zpochybňuje metodiku práce NKÚ a rozporuje závěry o nevhodném zacílení podpory. U projektů z IROP ministerstvo často argumentuje nedostatkem kapacit pro kontrolu, čímž omlouvá pochybení u příjemců dotací.
Šokovalo mě především ministerstvo vnitra odmítáním závěrů kontroly k nefunkčnosti ochrany měkkých cílů osm let a změna nastala až po střelbě na filosofické fakultě. Nechci spekulovat, že by s lepší přípravou ke střelbě nedošlo, ale možná včasným přijetím závěrů NKÚ by třeba nebylo tolik obětí.
Vypadá to, že ministerstva jedou cestou nejmenšího odporu a nevnímají kontroly jako objektivní a nezávislou zpětnou vazbu. Vypadá to, že chybí motivace ke změnám a určení zodpovědnosti za nápravu. I při zjištění pochybení jednoho člověka není vyvozen žádný závěr, nenásleduje žádný finanční postih, což je u nestátních zařízení běžné na rozdíl od státních. V konečné fázi to vypadá, jako že nikdo za nic nezodpovídá a není tedy koho postihnout. Chyba je zřejmě už v nastavení systému. O to důležitější by mělo být akceptování důležitého orgánu NKÚ.
„Úspěch bývá měřen spíše formálním splněním kroků a vyčerpáním přidělených prostředků než tím, zda činnost státních institucí dává smysl, přináší prospěch občanům, a ne jejich samotné existenci,“ shrnuje NKÚ.
Existence NKÚ je zakotvena v Ústavě ČR a jeho činnost a pravomoci upravuje zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu. Je to nezávislý orgán, není závislý na moci zákonodárné, ani na moci výkonné i soudní. Má vykonávat kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu a podmínkou demokratického státu je právě jeho existence. Nezávislost zaručuje i přiměřená nezávislost finanční, která chrání nebo měla by chránit jeho činnost před vlivem politiků. Jediným určujícím orgánem v tomto směru je Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, která také kontroluje hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu.
