Článek
Etický kodex zaměstnanců veřejné správy, a tedy i úřadů práce a sociální správy mimo jiné obsahuje profesionalitu, nestrannost, nezávislost, čestné jednání, kultivovanost, zdvořilost, rovný a vlídný přístup. Ale ne všichni zaměstnanci tento kodex dodržují a přístup ke klientům se hodně liší, přestože se jedná o stejná pracoviště.
Mám také zkušenost z úřadu práce po reorganizaci firmy, ale takové jednání jsem na štěstí nezažila. Ale od známých vím, že se s takovým přístupem, jako popisuje autorka článku, setkali.
Já jsem chodila na pracák za úžasnou paní, kde jsem měla pocit respektu. Práci se mi snažila najít, ale při každé návštěvě mi sdělila, že tam má nabídky, které vůbec neodpovídají mojí kvalifikaci, takže mě tam ani nebude posílat. Možná to bylo i proto, že jsem už neměla daleko do důchodového věku. Já jsem se vlastně na schůzky na pracák těšila. Byla tam podpora, empatie a neměla jsem nikdy pocit, že jsem neschopná, že práci nemám.
To, co zažívala autorka článku, je vlastně na stížnost. Je otázka, jestli by se něco změnilo. Bohužel jsou i horší případy, kdy po člověku, který téměř přežil vlastní smrt, požadují, aby šel do práce i s velmi omezenými možnosti.
Moje známá mi vyprávěla otřesný příběh nejen z pracáku, ale i sociálky, kde jsou také velké rozdíly v přístupu ke klientům. Známá prodělala rakovinu rekta, podstoupila operaci, chemoterapie a všechny další náležitosti související s touto nemocí. Přežila a chodí po světě s vývodem. Zpočátku měla plný invalidní důchod. Logicky, protože chodit každý den do práce s takovým nepředstavitelným omezením přece není možné.
Po určité době si to ovšem na sociálce přestali myslet, měli dojem, že moje známá už může chodit do práce, přestože její zdravotní stav zůstával beze změn, a zvládat každodenní pracovní vytížení i s takovým přívažkem, jakým jistě vývod z tlustého střeva je, odborně stomie. A tak jí byl změněn plný invalidní důchod na částečný, byl jí odebrán průkaz invalidy, který ji opravňoval zaparkovat na místech k tomu určených.
Každý z nás ví, jak někdy potřebuje nutně na toaletu a s hrůzou v očích objíždí plná parkoviště několikrát dokola. Ale jen těžko si představíme, jak těžké to může být se stomií.
Známá je velmi silná osobnost, naučila se vypořádat s handicapem a dnes pomáhá onkologicky nemocným pacientům. Samozřejmě, že úřad práce jí práci nenašel. A pro nevěřící „tomáše“, tohle je skutečný příběh. A takových podobných je bohužel hodně. Já jsem tady popsala jeden za všechny, který znám přímo od zdroje od začátku do konce. V jiném regionu dostane žadatel plný invalidní důchod na bolest zad (i tento příběh znám osobně). Jen na okraj, větší část dospělé populace trpí nemalými bolestmi zad… Žádosti o invalidní důchod posuzují lékaři, ale na každého mají jiný metr. Možná by to chtělo více vcítění a empatie, ale ta myslím chybí i v jiných oblastech života.
