Článek
Ještě před pár měsíci jsem měla všechno. Dobrou práci v marketingu, slušný plat, plány do budoucna. Jenže pak přišla reorganizace firmy a já se ocitla na dlažbě. „Nic si z toho nedělej, najdeš si rychle něco nového,“ utěšovali mě kolegové při loučení. Jenže realita byla úplně jiná.
První týdny jsem byla plná optimismu. Rozesílala jsem životopisy, chodila na pohovory, věřila jsem, že to brzy klapne. Ale týdny se změnily v měsíce a já pořád nic. Úspory se tenčily a já začínala panikařit. A tak jsem udělala to, co mi všichni radili - šla jsem se zaregistrovat na úřad práce.
„Tam ti pomůžou,“ říkali. „Najdou ti práci, dají ti podporu.“ Ha! Kdyby jen tušili, jak moc se mýlili.
Už první návštěva úřadu práce byla jako z nějakého absurdního filmu. Fronty lidí, šedivé chodby, atmosféra beznaděje. Když jsem konečně došla na řadu, úřednice na mě koukla, jako bych byla nějaký obtížný hmyz.
„Tak vy jste přišla o práci?“ zeptala se tónem, který jasně naznačoval, že je to moje vina. „No, to se stává, když člověk není dost dobrý.“
Polkla jsem a snažila se vysvětlit svou situaci. Že jsem pracovala tvrdě, že to byla reorganizace…
„To říkají všichni,“ přerušila mě. „Podívejte se, tady máte formuláře. Vyplňte je a přijďte za týden. A snažte se mezitím najít práci, nejsme tady od toho, abychom vás živili.“
Odcházela jsem s pocitem, že jsem udělala něco špatně. Že jsem selhala. A to byl teprve začátek.
Další týdny byly jako na horské dráze. Chodila jsem pravidelně na úřad, kde mi buď dávali nesmyslné nabídky práce (prodavačka v řeznictví - já, vegetariánka s alergií na většinu masa), nebo mě kritizovali, že si práci nehledám dost aktivně.
„Měla byste být vděčná za jakoukoliv práci,“ říkali mi. „Nemůžete si vybírat.“
Ale já jsem si nevybírala. Já jsem jen chtěla práci, která by odpovídala mým schopnostem a zkušenostem. Práci, která by mě uživila. Je to tak moc?
Jednou jsem přišla na schůzku o pět minut později, protože mi ujel autobus. Úřednice se na mě podívala, jako bych spáchala vraždu.
„Víte, že vás můžeme vyřadit z evidence?“ pohrozila mi. „Tohle je nezodpovědné chování. Takhle práci nikdy nenajdete.“
Cítila jsem se jako malé dítě, které dostalo vynadáno. Já, dospělá žena s vysokoškolským vzděláním a léty praxe. Bylo to ponižující.
Nejhorší ale bylo, když mi jednoho dne oznámili, že mi končí podpora v nezaměstnanosti. „Ale já pořád nemám práci,“ namítla jsem zoufale.
„To je váš problém,“ odvětila úřednice chladně. „Měla jste se víc snažit. Teď máte nárok jen na sociální dávky, pokud vůbec.“
V tu chvíli jsem se zhroutila. Seděla jsem tam, v té šedivé kanceláři, a brečela jako malá holka. A víte, co mi řekli? „Nechte si ty slzy, tady vám nepomůžou. Radši běžte hledat práci.“
Odcházela jsem z úřadu s pocitem naprosté bezmoci a zoufalství. Kde je ta podpora, o které všichni mluvili? Kde je ta pomoc? Všechno, čeho se mi dostalo, byla kritika, ponižování a hrozby.
Doma jsem seděla a přemýšlela, co budu dělat. Úspory byly pryč, podporu jsem už nedostávala. Začala jsem uvažovat o tom, že prodám auto, možná i nějaké věci z bytu. Ale jak dlouho mi to vydrží?
A pak, jako by mi osud chtěl dát ještě jednu ránu, jsem dostala dopis. Úřad práce mě vyřadil z evidence. Důvod? Prý jsem odmítla vhodné zaměstnání. To „vhodné zaměstnání“ byla práce uklízečky na poloviční úvazek za minimální mzdu. Práce, která by mi nestačila ani na nájem.
Seděla jsem nad tím dopisem a nemohla uvěřit svým očím. Tohle má být ta pomoc státu? Tohle je ten systém, který má pomáhat lidem v nouzi?
V tu chvíli jsem se rozhodla. Nemůžu spoléhat na systém, který mě jen sráží dolů. Musím vzít věci do vlastních rukou. Začala jsem obvolávat všechny známé, rozesílat životopisy na všechny strany, dokonce jsem zvažovala i práci v zahraničí.
A víte co? Nakonec se to povedlo. Ne díky úřadu práce, ale navzdory němu. Našla jsem si práci sama, po měsících hledání a odmítání. Není to práce snů, ale je to začátek. A hlavně - je to práce, kterou jsem si našla já sama, bez „pomoci“ úřadu.
Když se teď ohlížím zpět, uvědomuji si, jak moc mi ta zkušenost změnila pohled na svět. Vždycky jsem věřila, že stát je tu od toho, aby pomáhal lidem v nouzi. Že systém funguje. Teď vím, že to tak není.
Úřad práce, který má být místem podpory a pomoci, se pro mě stal symbolem ponížení a bezmoci. Místo aby mi pomohl postavit se na nohy, jen mě srážel dolů. A vím, že nejsem sama. Kolik lidí prochází podobnou zkušeností? Kolik lidí ztratí naději a vzdá to?
Proto píšu tento článek. Ne proto, abych si stěžovala nebo hledala soucit. Ale proto, abych otevřela oči těm, kteří možná stále věří, že systém funguje. Abych varovala ty, kteří se možná brzy ocitnou v podobné situaci. A hlavně - abych řekla všem, kteří jsou teď tam, kde jsem byla já: Nevzdávejte to.
Ano, systém je rozbitý. Ano, úřad práce možná není tím místem podpory, jakým by měl být. Ale vy jste silnější než to. Nenechte se zlomit kritikou a ponižováním. Hledejte alternativní cesty. Obraťte se na přátele, rodinu, využijte sociální sítě. A hlavně - věřte v sebe.
Protože na konci dne je to vaše odhodlání, vaše síla, která vás dostane z té situace. Ne úřad práce, ne systém. Vy.
A těm, kteří mají tu moc něco změnit, vzkazuji: Podívejte se, co se děje. Podívejte se na ty tisíce lidí, kteří procházejí tímto systémem každý den. Nepotřebují kritiku. Nepotřebují hrozby. Potřebují skutečnou podporu, skutečnou pomoc. Potřebují vědět, že nejsou sami.
Protože ztráta práce není jen o penězích. Je to o důstojnosti, o sebeúctě, o naději. A systém, který toto nebere v úvahu, je systém, který selhává.
Takže ano, skončila jsem na úřadu práce. A místo podpory jsem se dočkala jen kritiky. Ale víte co? Přežila jsem to. A vy to taky přežijete. Protože jste silnější, než si myslíte. A protože i v té nejtemnější chvíli existuje naděje. Jen ji musíte najít sami.
