Článek
Nikdo by jim do toho neměl zasahovat. Já svatbu vnímám jako rozhodnutí dvou a nevidím v tom nějaký problém.
Mám tři děti a zažila jsem i tajnou svatbu mé dcery. Měli s přítelem už dvě větší děti, dva a čtyři roky myslím, když se rozhodli, že se vezmou. Nikdo z nás o tom nevěděl a dcera mi to prozradila pár dní před sňatkem, protože chtěla něco poradit, a i já jsem to uchovala v tajnosti i před svým mužem. Rozhodnutí se vzít považuji čistě za soukromou věc, takže mě to vůbec nezaskočilo, spíš mě překvapilo, že se k tomu rozhodli po tolika letech společného života, ale pochopila jsem, že je to hlavně kvůli dětem, které byly na svatbě rodičů jako družba.
Můj muž, a i ostatní rodinní příslušníci se o obřadu dozvěděli až těsně po něm a nikdo s tím neměl problém. Všichni jsme si prohlíželi fotky na internetu a všichni gratulovali. Moc tedy nerozumím tomu, co se objevuje v příspěvku, na který reaguji, že rozhodnutí syna mohlo nějak zkazit dobré vztahy. Pro mě je důležité, aby moje děti byly šťastné a je jedno, jestli se svatbou či bez ní.
Když jsme se s mým mužem brali před 46 lety, rádi bychom si tenkrát zvolili tajnou svatbu. Nerada totiž na svatbu vzpomínám, vůbec nic totiž nebylo podle nás. Nemohla jsem mít ani šaty podle svého, když to rodiče platili, tak jak to bylo tenkrát zvykem, muselo to být po jejich. Svatba větší, než jsme si představovali, celkově jiná organizace a šaty, ve kterých jsem se necítila vůbec pohodlně a dobře. Opravdu už tenkrát jsem si říkala: zlatá tajná svatba bez hostů, které nestačíte ani vůbec obejít, abyste je pozdravili, bez velkých finančních výdajů, svatba, na kterou je nutné si vzít půjčku, protože na ni prostě finance nemáte a proč? Protože to bylo zvykem? Protože byla tradice dát o svatbě vědět okolí? Proto se nebral ohled a ani evidentně se nebere ani dnes na ty dva, pro které by to měl být velký den podle jejich přání, na který budou vzpomínat.
Život je příliš krátký na to, aby do vztahů s dětmi vstupovaly malichernosti, aby se člověk cítil uražen, protože očekával něco jiného. A pro mě tohle malichernost je. Mám jediné přání, jak už jsem psala výše, aby byly moje děti v životě šťastné a žily, pokud možno životy podle svých představ, a ne podle svých rodičů.
