Článek
Původní téma debaty je ztraceno a nelze vůbec reagovat na všechny nesmyslné výroky už z důvodu časové tísně. Sázet jednu lež za druhou je jednodušší, než vyvrátit jednu jedinou lež, protože vy si dohledáváte relevantní zdroje pro dokázání tvrzení. Vypouštět nesmysly hned do „placu“ nestojí žádné velké úsilí. Jen málokdo dokáže debatu vrátit na začátek a zopakovat to úvodní téma.
Tento nepoměr v debatě, kdy logika prohrává, vystihuje Brandoliniho zákon, známý také jako princip asymetrie nesmyslu. Zákon říká, že množství energie potřebné k vyvrácení nesmyslů je řádově větší než množství potřebné k jejich vytvoření. Podobná taktika v debatě označuje také jako Gish gallop: oponent vás zahltí množstvím tvrzení bez ohledu na jejich přesnost či sílu, takže není možné všechna v reálném čase rozebrat. Popis této techniky: „Zahltit oponenta co největším množstvím argumentů, bez ohledu na přesnost nebo sílu argumentů. To je obzvlášť neupřímné, když dotyčný nesmí přerušovat a řešit argumenty, například ve formální debatě nebo písemně. Pro diváka, který tuto strategii nezná, je neschopnost oponenta přesně reagovat na všechna tvrzení v daném čase mylně vnímána jako „vítězství“ Gish Gallopera nebo se zdá, že dodává argumentům věrohodnost, i když tomu tak není pravda“. V takové debatě se podle expertů vyplácí nereagovat a nevyvracet množství nesmyslů, ale má smysl věnovat se tomu největšímu a tam argumentovat.
Rychlost a hlasitost manipulátorů vyhrává nad logikou nejen ve veřejných debatách, ale především na sociálních sítích, kde je logická obrana vnímána jako slabost či nepřímé přiznání viny. Vina je však na druhé straně. Právě kvůli sociálním sítím se dezinformace a lži šíří rychleji než pravda. Horší je, že jsou také rychleji přijímány zřejmě pro jednodušší pochopení, pravda bývá většinou složitější a nedá se vysvětlit jednou větou. Na dezinformaci někdy stačí jediná.
Místo konstruktivní kritiky se staly debaty arénou či bojištěm plným útoků, které málokdy souvisí s řešenými tématy a vyvolávají jen chaos, který může jen málokdy zvládnout a uřídit i zkušený moderátor. To, že se na politické scéně toleruje hulvátství a neustálé provokace, vidíme každý den a politikům to prochází, i když jejich způsob komunikace naprosto ničí veřejnou debatu.
A příkladem jde Babiš, který veřejně vystupuje velmi sporadicky, v debatách vůbec, ale když už dá výjimečně rozhovor, jeho rétorika je stejná jako jeho videa na sociálních sítích a pokaždé na úvod útočí na minulou vládu. Poté odpověďmi na jednoduché otázky dokáže rozdmýchat vášně a nenávist. Na otázku, zda bude v Brně na sjezdu zazní:„Ne, samozřejmě nebudu, já rozumim tý vaší provokativní otázce. Já musim říct, že to považuji za chybu, že ten sjezd se koná teda u nás, a protože já si myslim, že ty organizátoři, možná to myslí dobře, si neuvědomují, že jak negativně vlastně to vnímá část naší společnosti.“ Zašel dokonce tak daleko, že žádal německého velvyslance, aby vyzval německé politiky k neúčasti na sjezdu v Brně.
V rozhovoru odrážel otázky týkající se autoritářských tendencí jeho koaliční vlády v souvislosti s návrhem zákona o veřejnoprávních médií: „Tu není žádný diktát, prosimvás, nějaké ohrožení demokracie, vždyť je to přece nesmysl, tak snad tomu nikdo ani nemůže věřit. Kdyby sme my byli takoví, jak oni říkaj, tak sme to mohli udělat v minulosti.“ Na upozornění, zda si vzal za svůj vzor Orbána, rozčileně odpověděl: „Prosimvás, jako já myslim, že už každý, kdo chce objektivně to posoudit, tak vidí, že se chovám jako premiér v prospěch České republiky a že nepotřebuju nigdě si brát nějaký vzor a někoho kopírovat.“ No, objektivně se rozhodně nechová jako premiér, kterému jde o prospěch státu.
V závěru rozhovoru Kateřina Perknerová Babišovi poděkovala za jeho odpovědi a označila jej za „vládního zmocněnce pro veřejnoprávní média. Babišovu odpověď „Sloužím lidu, no“ už komentovat nebudu.
Současná politická scéna je plná kontroverzních výroků a především útoků na novináře, které ovšem vláda s Babišem nehodlá vůbec řešit a dokonce je ani nekritizuje. Je ostudou, že česká pobočka Mezinárodního tiskového institutu musí apelovat na předsedu Sněmovny a SPD Tomia Okamuru, aby vyzval šéfa strany PRO z poslaneckého klubu SPD Jindřicha Rajchla k omluvě za útoky na novináře. Z hlediska své pozice šéfa SPD tak měl učinit už dávno bez výzvy. Ve včerejším otevřeném dopisu IPI také Okamuru žádá, aby Rajchl od svých útoků ustoupil, jejichž intenzita a forma podle institutu daleko přesahují běžnou míru vzájemné kritiky mezi politiky a novináři. Rajchl překračuje všechny hranice už dávno a jeho útoky jsou pořád nebezpečnější, ale kritiky od vládních činitelů tohoto ostudného chování jsme se nedočkali.
