Článek
Seděl na kraji postele a zíral před sebe. Zalepenýma očima mžoural do ranního světla, které každé ráno pronikalo jediným oknem orientovaným na východ, do vnitrobloku. V malém bytě 2+0 ve starém cihlovém domě v pražských Nuslích mu poskytovalo příjemný pocit uzavřeného a bezpečného prostoru. Bylo léto a teplé paprsky ho uklidňovaly.
Dnes by to šlo. Myšlenka se objevila hned po probuzení: dnes to udělá. Konečně. Za vším udělá tlustou čáru.
Ještě chvíli seděl na posteli, potom vstal a pomalu přešel do koupelny. Vyčistil si zuby. Uprostřed toho každodenního pohybu se zarazil a musel se usmát nad tím, jak hluboko v sobě má tu činnost uloženou — a jak zbytečná dnes vlastně je. Měl dobrou náladu. Stejné ranní světlo se do koupelny dralo širokým, nízkým oknem vysoko ve zdi. Otočil kohoutkem a začal napouštět vanu. Vrátil se do obývacího pokoje a našel krabičku s léky na spaní. Hlavou mu závratnou rychlostí běžely myšlenky, překvapivě uspořádané a přesné. Bez zaváhání léky spolykal a vrátil se do koupelny. Zavřel za sebou dveře.
Sklonil hlavu pod kohoutek a všechno zapil mohutným douškem vody. Potom začal přemýšlet nad technickou stránkou věci. V přihrádce skříňky nad umyvadlem našel starý holicí strojek, který používal ještě v době, kdy se pravidelně holil. Strniště mu teď nezbedně přerůstalo všemi směry. Neměl dobré vousy — byly tenké a neposedné, nevhodné pro plnovous, který se mu na jiných mužích tolik líbil. Utřel si mokrý obličej čerstvě vypraným ručníkem a sedl si na okraj vany. Prohlédl si holicí strojek. Bude potřebovat nějaký nástroj.
Znovu přešel do obývacího pokoje a z police sundal krabici s nářadím. Strojek rozebral, vytáhl z něj tenký břit a vrátil se do koupelny. Vana už byla z poloviny napuštěná. Postavil se před zrcadlo a zahleděl se sám sobě do očí. Tak jdeme na to.
Nepatrně se usmál. Nechápal, jak může mít tak dobrou náladu. Celé to působilo nepřirozeně, paradoxně, téměř nemístně. Pomalu vlezl do vany a posadil se do teplé, příjemné vody. Všechno prováděl automaticky, jako by o jeho pohybech rozhodoval někdo jiný. Neměl čas ani prostor podivovat se tomu nebo se nad tím zastavit. Cítil, jak mu léky začínají stoupat do hlavy. Bude muset jednat rychle.
Položil se do vany a prudkým pohybem se zhoupnul, aby si namočil i hlavu. Potom vzal břit do ruky a přiložil ho k předloktí. Překvapilo ho, jak málo krve se nejprve objevilo. Ponořil ruku do vody, v níž se kolem ní začaly rozvíjet červené stuhy. Léky měly rychlý nástup a on si začínal připadat jako ve snu.
Rychle.
Zkusil to znovu, hlouběji. Pod kůží zahlédl cosi modrého a pulzujícího, co se dál snažilo vykonávat svou práci. Vypadalo to zvláštně, téměř neskutečně. Tohle opravdu dělám?
Bylo mu najednou všech líto. Všech a všeho. Pak přišel další pohyb a bylo hotovo. Vyvalilo se velké množství krve, teplé a tak sytě purpurové, jakou nikdy předtím neviděl. S každým tepem jí přibývalo. Připomnělo mu to základní školu, kdy děti vymývaly ve velké sklenici štětce nasáklé vodovými barvami a pozorovaly, jak se barva ve vodě rozpíjí do nádherných obrazců.
Položil se a čekal. Na co vlastně? Vzpomněl si na babičku. Na to, jak mu pod umyvadlem drhla malé dlaně, až to bolelo. Na dvůr, kde svítilo stejné hřejivé slunce. Na mámu, tátu i holky. Oči mu zesklovatěly.
Nic nedokázal. Jen to všechno vláčel za sebou. Už to jednou zkusil, ale špatně. Zavrtěl hlavou, jako by se mohl vzpomínek zbavit, a znovu se soustředil na úkol. Ten už však běžel sám. V hlavě mu vřelo a myšlenky mezi sebou zápasily. Brečel jako malé dítě a pozoroval, jak se s každým tepem voda zbarvuje víc, až v ní přestával rozeznávat vlastní nohy.
Pomalu se opřel a na chvíli se uklidnil. Překvapovalo ho, jak pokojně se cítí. Leží tu s otevřenou ránou, všude kolem je krev, a jemu je to jedno. Jen čeká. Snažil se udržet myšlenky pod kontrolou, ale nešlo to. Neuvědomoval si, že léky už dělají svou práci a v takovém množství ho přenášejí do snového stavu mnohem rychleji, než na co byl zvyklý při obyčejném usínání, s kterým měl problémy. Vytvářely falešný pocit, že se vlastně nic neděje. Tehdy ještě nevěděl, že není prášek na spaní jako prášek na spaní.
Jenže už bylo pozdě. Kde je, co se stalo a proč, už nevěděl. Neměl čas to zjistit. Morpheus zavelel: pojď za mnou, synku. Uvidíš nevídané.
Od té chvíle nevěděl nic. Systém se přepnul na automatiku a všechno zmizelo. Slunce dál svítilo a hřálo. Na parapetu přistál holub a rozehrál svůj námluvní tanec.
