Článek
„Andreo!“
„Andrejko!“
„Andrýsku, kde jsi?“
Probudil ho nesnesitelný, téměř zvířecí řev. Z vedlejší malé místnosti se v pravidelných intervalech ozývalo pořád totéž.
„Andrýsku!“
„Andrejko!“
Netrvalo to zase tak dlouho, ale pravidelnost a naléhavost toho volání se rychle staly nesnesitelnými.
„Andrejko, já vím, že jsem ti neublížil! Vím, že mě miluješ!“
Nesnesitelný začínal být i samotný obsah těch výkřiků. Jako by sem nějakým zvláštním způsobem patřil. Jako by patřil i k němu.
Martin se snažil nemyslet na nic z toho, co se kolem něj dělo.
Po chvíli vyvedli z místnosti, odkud se ozýval nářek, dva zřízenci mladého muže. Spíš ještě kluka. Sotva se držel na nohou, ale dál provolával svoje tísnivé stesky. Dovedli ho do ušmudlané umývárky a začali s procedurou.
Dveře se zřejmě schválně nedaly úplně zavřít, a tak Martin škvírou pozoroval, co se uvnitř děje. Kluk se zoufale bránil, takže ho začali sprchovat oblečeného. Celé to působilo bizarně a krutě, a přesto to sem jakýmsi podivným způsobem zapadalo. Potom z něj začali mokré oblečení svlékat a mýt ho. Už se skoro nebránil. Možná studená voda udělala své.
Martin odvrátil oči.
Snažil se na to nemyslet, ale nešlo to. Hlavou mu běžely vzpomínky na Evu. Přestože za výkřiky toho kluka mohlo být něco úplně jiného, měl pocit, že mu nějakým způsobem rozumí. Jako by něco podobného už také zažil, přestože věděl, že to tak být nemohlo.
Byla to teprve jedna noc, kdy nezamhouřil oko, ale cítil se vyčerpaný, jako by nespal několik dní.
Kdyby tak mohl být doma. Dát si několik piv, něco na spaní a prospat dva dny. Potom by byl zase v pořádku. Vrátilo by se mu racionální uvažování, dobil by baterky a mohl by se utkat s problémy, které na něj evidentně čekaly za rohem a už si na něj brousily zuby.
Jenže doma nebyl.
Podávala se snídaně a donutili ho vstát a dojít ke společnému kovovému stolu s několika přivařenými sedáky. Naproti němu seděl nepatřičně odpočatý muž středního věku s copánkem spleteným ze zbytku vlasů — ze zbytků nostalgie.
Měl jinou snídani než ostatní. Na talíři před ním leželo cosi, co vypadalo jako nakrájená hranatá bílá houba. Celé to na tomhle místě působilo podivně nepatřičně. Téměř esotericky.
Martin se na něj podíval.
„Co to jíš?“
„Jsem vegetarián. To je tofu. Ale aspoň ho mohli nějak ochutit, ne mi ho dát jen tak.“
„Nechceš si to vyměnit?“
Hned jak to vyslovil, došlo mu, jaký nesmysl právě řekl.
„Ne, díky,“ usmál se muž a pustil se do salátové okurky.
Martin neměl vůbec chuť k jídlu a i tenhle krátký rozhovor ho vyčerpal. Bylo mu na zvracení. Z toho, co měl ještě v těle z předchozí noci, z nastupující úzkosti a především z nevyspání.
V noci několikrát ťukal na prosklenou kontrolní kukaň a prosil o něco na spaní.
Tady se přece spát nedalo.
Nechápal, jak to ostatní dokážou.
Za noc takhle vstal snad třikrát. Ani potom se mu nepodařilo usnout. Úzkost a strach byly silnější. Nikdy předtím nic podobného nezažil.
Nasoukal do sebe polovinu taveného sýra. Okamžitě se mu zvedl žaludek a jen rychlým zapitím zabránil zvracení. Pít naštěstí dokázal. Rozklepanýma rukama si nalil kelímek až po okraj neslazeným nemocničním černým čajem a vrátil se k posteli.
Natáhl se a znovu se pokusil usnout, přestože dobře věděl, že je to zbytečné.
Očima bloudil po místnosti. Útočily na něj nejrůznější vjemy. Otupělost se střídala se strachem. Nebyl to strach z něčeho konkrétního.
Byl to strach z toho, co přijde.
Najednou na něj dolehl obrovský smutek.
Otočil tvář do polštáře a bez jediného pohybu se rozplakal.
Co bude dělat?
Jak se z téhle šílené situace dostane?
Jak to bude vypadat dál?
Bude vůbec nějaké dál?
V tu chvíli si přál, aby už nic dalšího nebylo. Mlčky ležel, jen se nadechoval a vlhkými ústy vydechoval do polštáře.
Co jeho sny?
Co jeho budoucnost?
A proč vůbec nějaká budoucnost musí přijít?
Po nějaké době se uklidnil. Cvrkot v místnosti ho rychle vtáhl zpátky do reality. Vysokými zamřížovanými okny proudilo dovnitř ostré denní světlo. Bylo přesně vidět, kde jeho pruhy končí a kde začínají výrazné stíny.
„Pane Brabec, přesuneme vás na jinou postel. Seberte si peřinu a polštář a zabalte to všechno do prostěradla jako do rance. Jako kdybyste někam cestoval,“ usmála se sestra.
Dostal postel na protější straně místnosti, hned vedle té úplně v rohu. Už nemusel ležet na široké posteli přímo u kontrolní kukaně. Už nemusel být pod dohledem každou minutu.
Nové místo mu připadalo příjemnější.
Najednou měl pocit, že může být alespoň trochu sám.
Světlo dopadalo i na jeho tvář a náhlá vynucená činnost mu nedovolila dál se v klidu litovat. Připadalo mu to trapné. Nevhodné.
Nech toho, jsi ubohý, šeptal si. Seš jak malá holka.
Položil se na bok a zadíval se na mladého kluka na vedlejší posteli, která stála úplně v rohu. V jeho tváři se mísila absolutní rezignace se strachem.
Vypadal, jako by na tom byl ještě hůř než Martin.
Právě to mu dodalo odvahu promluvit.
„Ahoj, já jsem Martin.“
Kluk se na něj podíval.
„Proč jsi tady?“
„Už jsem to nezvládal. Propadl jsem se do strašné deprese. Nevím, jak dál.“
„A to tě někde našli, nebo jak?“
Zeptal se opatrně. Nechtěl tu křehkost okamžitě rozbít.
„Ne. Zavolal jsem si záchranku sám.“
Rozhovor přerušil hlas sestry.
„Za deset minut bude vizita! Všichni do postelí!“
Martin se odvrátil, lehl si na záda a čekal.
Asi za dvacet minut vešel do místnosti zástup lékařů a sester. Někteří měli civilní oblečení, jiní bílé pláště. Ze všech nejvíc vyčníval muž, který byl zřejmě hlavním lékařem.
Byl celý v černém. Černé džíny, černá košile. Dlouhé šedé vlasy mu poletovaly ve vzduchu proudícím otevřeným oknem.
Skupina začala od kraje místnosti a postupovala od jedné postele ke druhé. U každé strávili nanejvýš několik minut.
Když došli k Martinovi, nevěděl, co má dělat. Jestli má dál ležet, nebo vstát.
„Posaďte se, když s vámi mluví pan doktor,“ přikázala mu příkře starší sestra.
Podepřel se lokty a narovnal se.
Pan doktor byl právě ten muž v černém.
„Tak co to bylo? Co se stalo?“
Martin nevěděl, co má odpovědět. Sám to nevěděl. Poslední, co si dokázal vybavit, byla vana, podivně povznesená nálada a několik útržků z chvíle, kdy břit prořezával bílou kůži na předloktí.
Potom už nic.
„To byla teda noc, viďte,“ řekl lékař klidným hlubokým hlasem. „Jak vám je?“
„Já ne… nevím,“ zakoktal se Martin. „Já si vůbec nic nepamatuju.“
„To je možná dobře,“ pousmál se doktor.
Bylo na něm znát, že už toho nejspíš viděl hodně a máloco ho dokáže vyvést z míry. Na Martina působil neobyčejně klidně a vyrovnaně.
Připomínal mu otce.
Ne vzhledem. Nebyl jeho otci podobný vůbec ničím. Přesto mu okamžitě prolétlo hlavou, že právě takového otce by v tu chvíli chtěl mít.
„Co se dělo, vám řeknu potom. Teď ležte a odpočívejte, potřebujete to. Sestry vám budou pravidelně převazovat ruce. Co berete za léky?“
Martin začal vyjmenovávat názvy, na které si vzpomněl.
„Sertralin, mirtazapin, chlorprothixen, escitalopram… někdy zolpidem a teď si nemůžu vzpomenout, co dalšího.“
„To nevadí. Stejně vám to musím překopat, tohle je šílená kombinace.“
Doktor chvíli přemýšlel.
„Něco vám necháme, něco změníme. A musíme udělat něco s tou úzkostí, vidím ji na vás.“
Potom se na něj podíval pozorněji.
„Jak to máte s alkoholem?“
„Nevím. Občas se napiju.“
„Občas? Naměřili vám tři a půl promile.“
Martin ztuhl.
„To já… vůbec nevím, jak se to stalo,“ vyhrkl překotně.
„To je teď vedlejší. Budeme řešit jedno po druhém. Jak spíte?“
„Mizerně. Dneska vůbec.“
„To je teď pochopitelné. Na spaní vám taky něco dáme, ale jen když to bude potřeba. Nechci, abychom si zadělali na další problém.“
Ale já nejsem závislý.
Martinovi ta věta okamžitě naskočila v hlavě, ale nechal si ji pro sebe.
„Uvidíme se zítra,“ řekl doktor.
Celá skupina se pomalu přesunula k posteli kluka v rohu, se kterým Martin před chvílí mluvil. Ve vizitě bylo hodně mladých sester a zřejmě i lékařek. Martin měl pocit, že ho všichni pozorují.
Bylo mu to nepříjemné.
Dokázal si představit, co si asi myslí.
Ztroskotanec.
Loser.
Strašné.
Chvíli poslouchal, o čem se baví s klukem vedle. Mluvil o své těžké depresi. O tom, že vůbec nemůže spát. Že neví, co má dělat.
Doktor v černém ho uklidňoval tím hlubokým, klidným hlasem, který se Martinovi tolik líbil.
Kdyby to tak byl můj táta.
Ten by věděl, co se mnou.
A vzápětí ho ta myšlenka zabolela.
Vzpomněl si na vlastního otce a bylo mu strašně líto, že něco takového vůbec cítí. Viděl před sebou hodného muže, který celý život stojí na svém místě, dokáže se postarat o rodinu a udělal pro ni, co mohl.
Jen některým věcem z Martinova života zkrátka nerozuměl.
Byli si blízcí, a přesto od sebe někdy stáli strašně daleko.
Martin nevěděl proč.
Znovu se mu chtělo plakat, ale už nechtěl brečet jako malé dítě. Vstal proto z postele a bosý se odšoural k pootevřeným dveřím záchodu naproti.
Nemocniční kalhoty bez pásku mu padaly. Tričko mu bylo směšně malé.
Připadal si jako nějaký podivný, smutný klaun.
