Článek
Utíkal porostem divokého pelyňku. Po gumových oranžových holínkách se mu sápal mokrý béžový jíl, hladký, dokonale plastický a lepivý, jako obrovská hrouda modelíny v družině. Občas musel uvězněnou botu podhrábnout hodně hluboko rukou, nahmatat podrážku zespodu a vší silou ji za bažinovitého, zpomaleného šplouchnutí vytáhnout. Pak zase utíkal dál, jak nejrychleji mohl. Často mu jedna bota zůstala v běhu zakleslá tak, že z ní vyletěl a bílou čistou ponožkou udělal setrvačností ještě pár kroků, takže pak vypadala spíš jako archeologický nález. „Mě máma zabije,“ prolétlo mu hlavou, ale připadal si jako Atrej z Nekonečného příběhu a po chvíli mu bylo všechno ostatní ukradené.
Podle vyšlapané křižovatky pěti cest věděl, kterou se vydat, i to, že už není daleko k cihlovému plotu obehnanému vlnitým plechem. Ten byl prý na několika místech dole prokoplý a ohnutý dovnitř, takže protáhnout se takovým otvorem bylo dílem okamžiku. Divoké pruty obřího pelyňku zametaly nebe a ve větru, s dřevnatými stonky tlustými na dva prsty, na něj působily jako pravěké plavuně, o mnoho vyšší než on sám. Až mu kolikrát přeběhl mráz po zádech. Temně zelené, tenounké, vykrajované listy se ve větru mihotaly střídavě stříbřitou stranou navrch a proti slunci vytvářely tlumené odlesky jako nově natřená roura do kamen. Prudké zlaté slunce zesilovalo barvy do nepřirozené sytosti anilinových vodovek a všechno vypadalo jako kulisy.
Na chvíli znovu ucítil ten známý, silný, surreálný pocit odcizení, na pomezí snu a strachu. Musel se štípnout, aby se ujistil, že to, co vidí, je skutečné. Nic než ticho, šumění větru, tlumené nesrozumitelné pořvávání dělníků a zvuky jeřábů a míchaček z nedalekého staveniště. Všude kolem se ševelení větru mísilo s vůní čerstvě poválených, umírajících křovin.
Konečně proběhl dvěma křižovatkami označenými cihlou a octl se před rezavým plechem, sahajícím na obě strany, kam až dohlédl. Dole byl ohnutý dovnitř, ale jen tak, aby se protáhl nanejvýš černobílý flekatý kocour bez ocasu, kterého tu vídával. Vší silou zkusil zatlačit rukama a pak i ramenem plech zpátky do ohrady, ale pružil a nehnul se ani o centimetr.
Když to nejde dovnitř, půjde to ven.
Kousek opodál našel starou rezavou lešenářskou trubku, zapřel ji do měkké hlíny a páčil tak usilovně, až měl pocit, že omdlí, protože zapomněl dýchat. Konečně se dolní roh plechu začal ohýbat na druhou stranu a už tak zůstal. Vyčerpaný proklouzl po břiše, rochnil se v blátě a ostrý plech mu rozpáral záda nové šusťákové bundy, kterou mu máma ušila před týdnem. Ale byl na druhé straně. No a co.
Byl si moc dobře vědom, že tam, kam ho nohy nesou, se za žádných okolností nesmí. Že když ho někdo uvidí, nejenže ho odvede za ucho domů, kde to schytá od mámy, ale daleko víc se bál, že ho něco tajemného a němého uvězní ve tmě a vlhku starých baráků a už nepustí. Nikdo nebude vědět, kde je. Nikdo ho neuslyší, nikdo ho nezachrání. Nicota ho spolkne.
Ze staré jižní zástavby činžovních domů, ustupujících mlčky a pokorně novým panelákům, zbývaly místy už jen obvodové zdi, ale stropy a příčky zůstaly. Celé to působilo jako obří domečky pro panenky, jako modely v životní velikosti. Chybějícími předními stěnami bylo vidět do ještě napůl zařízených bytů, vykachličkovaných koupelen se zrcadly, točitých schodišť, podkroví s dosud visícími cáry prádla, ložnic s duchnami na postelích, obrázky Ježíše na zdech a obývacích pokojů s potrhanými a ohořelými gauči. Některé místnosti byly černé jako uhel. Hned ho napadli starší kluci z vedlejšího paneláku, kteří sem chodili kouřit. Černobílé záběry vybombardovaných domů, které viděl v televizi, tu najednou stály před ním — barevné, o to děsivější, našeptávající cosi zlého.
„Hej! Martine!“ ozvalo se tlumeně z jednoho sklepa.
Na staré pračce seděl Honza. Poznal ho podle vlasů po ramena, které ho předurčovaly pro náčelníka.
„Pocem, ne,“ zasyčel s prstem přitisknutým na rty. „Vole, něco ti ukážu. Pojď, dělej.“
Vylezli opatrně po polorozbořených zídkách se zabetonovanými střepy a ocitli se v tmavém, studeném a vlhkém podchodu, odkud vedlo několikero schodů na obě strany. Vydali se po jedněch dřevěných, které vrzaly a skřípaly, jako by se měly každou chvíli propadnout. Vylezli do prvního patra, přímo do velké vstupní haly s podlahou z ošoupaných, ale krásných dlaždic, poskládaných pečlivě do velkých ornamentálních červeno-okrových vzorů, a na chvíli se zastavili.
Celá přední stěna chyběla a bylo vidět na protější ulici, kde nebylo ani živáčka. Jako by ti, kdo tu bydleli, odešli do trafiky pro noviny a už se nevrátili. Jako by celé město na dohled bylo mrtvé, bez duše. Na zdech viselo ještě asi pět větších i menších obrazů s biblickými motivy. Alespoň takové vídal u babičky v kancionálu a na samolepkách v oknech. Z postav čišel smutek, utrpení a upřené prázdné pohledy mu naháněly husí kůži. Jako by věděly: tady nemáte co dělat, tady nejste vítáni.
„Ty kráso, tady je vana a je napuštěná!“ zakřičel Honza, tentokrát si zrovna pozor na hlasitost nedával.
Odhrnuli květovaný závěs kolem vany a ucítili odporný puch ze zahnívajícího zčernalého okraje hladiny, na níž plavala pemza na ztvrdlou kůži. Na dně ležela dětská žlutá kačenka.
„Fuj, ty vole!“ Honza mezitím vstoupil na dřevěné točité schodiště s vyřezávaným zábradlím, které vypadalo nepatřičně nové, a za praskání a vrzání vylezl do dalšího patra. Martin začínal mít divný pocit. Nebyl to ještě strach; ten by mu znemožnil a zakázal vydat se dál. Vlezli do ložnice a Honza skočil do velké manželské postele, až se dřevěná podlaha hrozivě zatřásla.
„Nech toho, debile, neblbni, dyť se to propadne!“ skřípal Martin zuby.
Nad postelí visela oválná kopie olejomalby Ježíše, vstávajícího odněkud z hrobu. Celé to působilo děsivě a depresivně. Tohle si nad postel může dát jen magor, pomyslel si, ale rychle takovou myšlenku zapudil. Bál se, aby ho Ježíš nepotrestal. Cítil, že tu moc má.
Zbývalo poslední patro, kam už vedl jen velmi strmý žebřík, spíš než schodiště. Vypadal ale zdravě, tak se rychle vyhoupli do posledního patra, nad kterým se propadal strop do podkroví, takže tvořil místnost velkou jako sokolovna.
„Ty krávo!“ vydechl Honza. Stál na okraji a pod ním bylo dobrých dvanáct, patnáct metrů. Alespoň tak si Martin usmyslel, že to bude dobře znít, až to bude vyprávět klukům. Honza stál jen pár centimetrů od okraje, smál se a pohupoval v kolenou.
Teď už to byl strach. Martin nahlédl jen asi metr od okraje, zatočila se mu hlava a sevřely půlky. Nesnášel výšky. Stačilo mu vidět někoho lézt po skále a začaly se mu potit ruce.
„Já už jdu, já musim,“ maskoval Martin svůj strach.
„Co blbneš? Čum, jak se to drolí a padá na ulici. Cha chá, he hee hí ja!“ skopl Honza na chodník pod domem celou cihlu.
Musel pryč.
„Já už fakt musim.“ Utíkal stejnou cestou zpátky dolů, kolem Ježíše, který ho neustále pozoroval. Cestou na dlažicích trochu uklouzl, ale už byl tak zaprasený, že nějaký prach se ztratil. Za sebou slyšel jen ozvěnu:
„Srabe! Sráči! Babo!“
„Joudo, trapáku!“
Seskočil na zídku posázenou střepy od sklenic a lahví místo ostnatého drátu. Věděl, že nesmí v žádném případě upadnout, jenže zavrávoral a tíhou těla byl donucen dát ruce před sebe a zastavit pád i dlaněmi. Jeden zelený lahvový střep mu projel dlaní. Cítil, jak ruka neklade žádný odpor, a věděl, že tohle dobré nebude. Seskočil na zem, ale na ruku se nepodíval. Nechtěl, aby ho začala bolet.
Běžel domů, zablácený, s rozpáranou bundou, se zahnojeným každým kousíčkem těla. Jak při běhu mával rukou a bral schody po dvou až do posledního patra, kde bydleli, všiml si, že se za ním tvoří křiklavě červená souvislá stopa slévajících se kapek. Jako když děda zabíjel králíka a jemu pak čůrala krev z čumáku na beton.
Neměl samozřejmě klíč. Asi pátý, který mu rodiče pro tentokrát dali na klíčenku na krk. Neměl klíč ani klíčenku.
Zazvonil.
Otevřel táta a on si v tu chvíli oddychl, že první přivítání nebylo s mámou, která by ho asi neušetřila nějaké té facky z obou stran za zničené oblečení. Podíval se na ruku.
„Jau,“ sykl. „Jauvajs.“ Tři stehy, žádný výprask.
Pořezaná ruka ho tentokrát zachránila. Večer před spaním koukal na obrázek šneka nad postelí, který mu namaloval strýc, ale stejně viděl, jak z ulity vylézá Ježíš. Zavřel oči a čekal, že vůbec neusne. Hlavou mu běžel film.
Slunce už zapadalo, červená obloha prohřála obrysy města, staré umírající domy šly spát a les pelyňku potemněl a pomalu vychládal.
Nechci umřít, nechci umřít, opakoval si v duchu, až se všechno vypnulo a on usnul.
