Článek
„Vstávejte!“
„Probuďte se!“
„Pane Brabec, dal jste si na čas. Víte, kde jste?“
„Asi jo.“ Ležel na zádech na široké bílé posteli. Chtěl si rukou promnout zmačkaný obličej, ale zápěstí se mu zastavilo těsně nad prostěradlem. Byl připoutaný k posteli. Zkusil rychle pohnout nohama, jenže i kotníky měl pevně sevřené polstrovanými koženými pásy.
Hlavou mu neznatelně prolétlo jediné slovo.
Proč?
Proč je připoutaný k posteli, když měl ležet ve vaně?
Nechápal to. Myšlenky byly podivně pomalé a nesourodé. Pozoroval pavouka na vysokém stropě a snažil se přijít na to, co se děje a co by měl udělat. Hlavu měl podloženou několika polštáři, takže viděl téměř do celé místnosti, která měla dobrých deset na deset metrů.
Zaklonil hlavu. Přímo za postelí bylo okno vedoucí do jakési jasně osvětlené kukaně. Uvnitř stála žena středního věku v bílých kalhotách a tričku a povídala si s podobně oblečeným mladým mužem. Ten po chvíli vyšel ven a zamířil napříč místností ke vzdáleným umakartovým dveřím, za nimiž se, soudě podle výrazného pachu, nacházely záchody.
„Haló, dobrý den,“ zachraptěl. Hlas se mu v půli věty zlomil.
„Á, dobrý den!“ zahlaholil mladík. „Co potřebujete?“
„Promiňte, kde to jsem? Potřeboval bych nutně na záchod.“
„Jste na psychiatrii, na devítce. To asi vidíte. Už jste tady byl, ne?“
„Ne. Opravdu bych si potřeboval dojít na záchod.“
„Počkejte chvíli.“ Otočil se, vrátil se do kukaně, něco tam vzal a potom přistoupil k posteli. Začal rozepínat pevně utažené pásy kolem Martinových zápěstí a postupně přešel ke kotníkům. Konečně si mohl promnout oteklé oči.
Zkusil se posadit, ale hlava mu třeštila a praskliny ve zdech se kolem něj roztočily. Na okamžik se znovu položil.
„Co se děje?“ zeptal se muž otráveně.
„Strašně se mi točí hlava.“
„Tak já zase vrátím klíče.“
„Ne, prosím. Počůrám se.“
„Tak honem, nemám moc času. Chcete pomoct?“
„To je dobrý, já to zvládnu.“ Podruhé se vzepřel na posteli. Tentokrát to bylo lepší. Posadil se a spustil nohy na zem. Byl bosý a lino ho zastudilo do chodidel. Teprve teď si uvědomil, že na sobě nemá nic vlastního. Bílé tričko mu bylo malé, nemocniční kalhoty naopak příliš velké, krátké a neustále mu padaly. Přidržel si je v pase, postavil se a pomalými kroky se spolu se sanitářem odšoural k záchodům.
Odhadl to správně. Za rozvrzanými umakartovými dveřmi se skrývala další, poměrně velká místnost. Nebyly v ní jen toalety, ale také několik pisoárů a veliký sprchový kout bez závěsu. Vykonal, co musel. Sanitář si mezitím zapálil cigaretu a sledoval, jak se Martin sotva drží na nohou.
„Neměl byste ještě jednu, prosím vás?“
„Neměl byste si jít radši zase lehnout?“
„Strašně bych si zakouřil.“
Muž vytáhl další zlatou marlborku a podal mu ji. Připálil mu a zapalovač i krabičku si zastrčil do náprsní kapsy pláště.
To je zlý sen.
„To musí být zlý sen,“ řekl Martin a teprve potom si uvědomil, že promluvil nahlas.
„To snad ne,“ tiše a zhluboka si povzdechl.
„To jste si měl rozmyslet předtím, než jste to udělal. Vy jste teda vypadal.“
Martin potáhl. Zatočila se mu hlava, ale cigareta ho uklidňovala. Nic neodpověděl. Nebylo co říct.
Myšlenky byly až absurdně pomalé, jako by se jim nechtělo pohnout. Jen ty negativní se draly kupředu samy. Ze všech sil se snažil uklidnit a raději nemyslet vůbec na nic. Docela se mu to dařilo. Soustředil se na kouř povalující se v nedostatečně větrané místnosti, kde bylo jen malé zamřížované okénko vysoko u stropu.
V polovině mu cigareta přestala chutnat. Hlava se mu točila natolik, že musel přestat. Típl ji do malého plochého popelníku připevněného ke zdi pod zrcadlem.
„Co se stalo?“ Na to, proč je právě tady, se neptal. To už věděl.
„Vy jste vypadal. Přivezli vás sem v půl druhý ráno. Byl jste úplně mimo, to byla spoušť.“
„Vy si to nepamatujete?“
„Vůbec,“ odpověděl.
„Tak to je možná dobře.“
Sanitář típl cigaretu a rychle odešel. Martin se krátkými kroky odbelhal zpátky k posteli. Otupělost po lécích pomalu ustupovala a začínalo to na něj doléhat. Přepadával ho smutek a myšlenky se už nedaly ovládat ani zahánět. Chvíli jen tupě seděl na posteli, nohy mu visely nad zemí, a poprvé měl možnost si místnost pořádně prohlédnout.
Zrak mu nejprve padl na velké kulaté ručičkové hodiny, podobné těm, které vídal na nádražích. Ukazovaly šest hodin a sedm minut.
Co je za den? A je šest ráno, nebo šest večer?
Přivezli ho v půl druhé ráno a nějakou dobu spal. Nechtěl znovu otravovat, a tak se spokojil s představou, že je ráno. Stejně na tom nezáleželo.
Teď už bylo všechno jedno. Kde je a proč, mu došlo už na záchodě. Nemusel se na nic ptát. Černé myšlenky mu to našeptávaly s nepříjemnou přesností a zaplavovaly mu mozek i tělo dávkami pravdy a kontaktu s realitou. Zatím přicházely pomalu, ale byl si jistý, že od této chvíle to bude jen horší. Snažil se na to psychicky připravit. Šeptal si, že to zvládne. Že to dokáže. Že je silnější, než si myslí. Uvěřit tomu však nedokázal. Zhroucený svět se mu vtlačil do hlavy a pomalu se v ní rozléval jako otrávená voda. Natáhl se na posteli. Už ho znovu nepřipoutali, protože slíbil, že nebude vyvádět jako v noci. Lehl si na bok a opřel si hlavu o dlaň.
Pozoroval popraskané stěny, do poloviny natřené nazelenalou omyvatelnou barvou, nad níž pokračovala sněhově bílá zeď. Snažil se soustředit. Spočítal postele. Bylo jich deset a v každé někdo ležel. Někteří spali, jiní leželi s pokrčenými koleny nebo seděli s nohama spuštěnýma na zem a tupě zírali před sebe. Nikdo nemluvil, bylo jen slyšet občasné zachrápání. Jeho postel jako jediná nestála u stěny, ale přiléhala přímo ke kontrolnímu oknu.
V tom se mu za hlavou ozval hluboký, znělý hlas.
„Lež. Nevstávej.“ Polekal se.
Cítil, jak se mu adrenalin prudce rozlil do hrudi a hlavy. Rychle se posadil a otočil se. Na druhé straně postele stál asi šedesátiletý muž. Byl shrbený, měl velký nos, masivní rty a hluboko zapadlé oči. Nápadně připomínal Frankensteinovo monstrum.
Po chvíli se otočil a za stálého hlasitého drmolení pokračoval jako robot dál po místnosti, tam a zpátky. Pokaždé se zastavil u Martinovy postele, něco řekl a zase odešel. Prvotní úlek opadl a Martin si mohl znovu lehnout. Muž se v pravidelných intervalech vracel téměř až k jeho hlavě a pokaždé mu něco sdělil. Po chvíli Martin pochopil, že je to všechno automatické a že se ho to vlastně netýká. Uklidnil se.
Ostré zářivkové světlo ho téměř oslňovalo. Bylo ho tam příliš mnoho. Připomínalo mu to poštu. Zíral před sebe, zatímco všechno podstatné se odehrávalo pouze v jeho hlavě. Po chvíli se zahleděl na obtloustlého muže na nejbližší posteli.
„Jak se jmenuješ?“ vybafl na něj muž.
„Martin.“
„Já jsem František.“ Chvíli si ho prohlížel.
„Ty máš tak pronikavě modrý oči, že jsem takový ještě neviděl. To snad není možný.“ Martin nevěděl, co na to říct. Překvapilo ho, že jeho oči mohou vypadat pronikavě. Měl je oteklé a předpokládal, že musejí být celé rudé.
„Proč seš tady?“ zeptal se František. Potom bez čekání pokračoval:
„Ty určitě umíš vypít celou hospodu, co?“ Martin se na okamžik zamyslel, jestli to vlastně není smutná pravda.
Nechápal, jak na to František přišel.
„No, asi jo,“ odpověděl a křečovitě se usmál. Toho dne měl sice jen tři piva, ale začínalo mu docházet, co v kombinaci s alkoholem způsobila ta hromada léků na spaní. Nezabily ho tak, jak si představoval. Ani to neprospal, místo toho se zřejmě dlouhé hodiny pohyboval a jednal mimo vědomou kontrolu.
Nejděsivější bylo, že si vůbec nic nepamatoval.
Postupně se však začínaly objevovat jemné záblesky prožité skutečnosti.
Podíval se na své ruce. Obě měl zavázané od prstů až téměř k loktům. Obě. Nic ho nebolelo, ale vzpomínka se vrátila okamžitě. Řezání do žil. Ta potvora je jako živá žížala. Uhýbá, brání se a nedá se do ní trefit.
Sedí na židli a svět kolem něj je rozmazaný. Vidí jen někoho ve světle zeleném oděvu, jak se sklání nad jeho rukama a pohybuje jehlou s navlečenou nití tam a zěpt. Říká mu, aby sebou nevrtěl. Martin se ho ptá, co to dělá. Odpovídá mu, že tohle musí dát do pořádku. Sedí a nemluví. Uvědomuje si jen pocit ohromného studu. Omlouvá se, ale je to úplně zbytečné a marné.
Mluví také s mužem v uniformě. Neví, co mu muž říká ani co odpovídá on. Pamatuje si jen, že s ním zachází slušně.
Martin si lehl a přikryl se peřinou až po bradu. Otočil se na bok, tváří od ostatních, aby na něj nikdo neviděl.
Nevzlykal. Jen se mu po tvářích začaly kutálet slzy, šimraly ho na kůži a vpíjely se do bílého polštáře. Hrdlo se mu sevřelo a přepadl ho nesnesitelný smutek.
Byl sám.
Úplně sám.
