Článek
Většinu lidí nezajímá, proč mají své problémy, ale sem tam se najde jedinec, kterého to zajímá a který to snad chce i řešit.
Zde je nutné říct, že z hlediska planety je každý člověk, který se nechce rozmnožovat, pro ni úlevou.
Ale pro daného člověka to neplatí. On musí každý den (nevědomě) prožívat své trauma s druhým pohlavím. A protože to je nevědomé, tak se zdá, že ho to netrápí. Ale ve skutečnosti ho to vysoce omezuje.
A jako každé trauma, i tohle vede k touze ho nevidět, strkat hlavu do písku a tvářit se, že já jsem v pohodě. A to, že nechci sex, je přece přirozené.
Tento článek je pro ty výjimečné asexuály, kteří se chtějí mít lépe. Kteří nechtějí ze svého útěku před realitou udělat další obecně uznávaný přístup k sexualitě.
Nedůvěra k opačnému pohlaví
...je typická pro všechny asexuály. Ale je rozdíl mezi nedůvěrou, o které nikdo neví (kromě lidí cvičených v poznání skutečného problému) a mezi výroky typu: „Mám to úplně stejně, jen s tím rozdílem, že už nesnesu chlapa ani doma“, „momentálně si nedokážu představit jakýkoliv kontakt s opačným pohlavím“.
V takto extrémním pojetí může být pro dotyčného problematický i pracovní kontakt.
Problém většinou vznikl ze vztahu s rodičem
A v tom případě je lepší varianta, když je to rodič opačného pohlaví, protože proti téhle polovině lidstva se dá „ubránit“. Ale daleko horší je, když je to rodič stejného pohlaví. Pak je jediným pseudořešením tohoto traumatu tranzice. A už se začínají objevovat hlasy, že toto řešení pomůže jen na chvíli. Protože cokoliv nevyřešíte, vás začne pronásledovat. Proto stejně nebo dřív to musíte uzdravit, když nechcete spláchnout svůj život do WC.
Asexuálové mají za sebou velmi těžký život
Je nutné k nim mít bezmeznou trpělivost a úctu, obzvláště pokud jste opačného pohlaví. Takže nikdy jim neříkejte, že si to mají užít nebo že se mají překonat. Oni se překonávali už moc. A kdyby jejich problém se týkal jenom jich, tak se k nim raději ani nepřibližujte, dokud to neudělají sami.
Ale když má dotyčný/á děti
už to není jen jeho/její problém. Když je daný člověk sám, má právo trpět jakýmkoliv způsobem. Ale skutečně chcete, aby vaším traumatem trpěli i vaše děti? Protože dnes už je vědecky nade vši pochybnost prokázán mezigenerační přenos traumatu
Zatímco věda prokázala přenos do 3.generace, každý konstelatér vidí v praxi přenosy delší. Já jsem viděl rodinu, kde se trauma „dědilo“ z generace na generaci už 51×. Po velmi dlouhé konstelaci trauma „zmizelo“ a všem, co byli účastni, se ohromně ulevilo.
Chcete, aby tím, čím trpíte vy, trpěli vaše děti, vnuci, pravnuci…. A co když vy sám/a trpíte něčím, co se k vám dostalo z hlubin vašeho rodu, ale až vaše generace si může dovolit žít sama?
Jak může vypadat syn postižené matky traumatem
Sám jsem zažil dva případy mužů, nad 30 let, kteří ještě byli panici. Dokonce v jednom případě nedošlo ani k puse.
Naštěstí většina synů nezůstane panici do smrti. Ale obvykle pak mají problém udržet vztah. Zase jeden příklad z praxe: Muž, našel si první ženu asi v 23 letech a bláznivě se do ní zamiloval. Ona se také tak tvářila. A hned při prvním nebo druhém sexu počali. Načež ona si všechno rozmyslela, vrátila se za svým bývalým, šla na potrat, i když jí tento muž nabízel, že se o dítě postará, stačí, když ho ona aspoň porodí.
Druhá možnost je, že se takový syn stane přesnou kopií tatínka, zejména s jeho rysy, které maminka nesnáší. Takže pak je takový syn promiskuitní a nebo své ženě zahýbá nebo dělá cokoliv jiného, co dané ženě vadí.
A samozřejmě pro všechny děti platí, že žijí více či méně nešťastný život, za který ale jejich rodič v „žádném případě nemůže.“
Jak může vypadat dcera postižené matky traumatem
Znám takový pár od vidění. Dcera je krásná, už je jí přes 30 let a nikdy jsem ji neviděl jinak, než se vést se svou matkou. Skutečně si nepamatuji, že by byly od sebe vzdáleny více, než 1 metr, ačkoliv byly na akci, kde většina párů se rozdělí a každý jde tam, kam mu srdce velí. A potkal jsem se s nimi nejméně 60× za nejméně 15 let.
To je skutečně extrémní, většina žen si najde muže a má dítě, ale nemůže být s ním spokojená, takže se velice záhy rozchází.
Nebo je přesným opakem, aby vyrovnala „matčin dluh vůči sexu“, tak je na sexu závislá. Ale ani ona si skutečně naplno sexu nemůže užít, proto ho hledá všude, aby konečně zažila to, po čem touží. A čím víc sexu má, tím víc jí chybí to skutečně důležité.
U tátů je situace analogická.
To nejhorší pro děti
je, že si děti musí vybírat, jestli „budou hrát“ za matku nebo za otce. Tedy musí polovinu sebe popřít. Protože každý z nás je geneticky z půlky táta a z půlky máma. A touto nechutí k pohlaví opačného pohlaví nutí své děti, aby musely přijmout podobnou (nebo opačnou) nechuť také.
Ale tohle je silnější, než většinou nastává po rozvodu. Rozvod může nastat 1. s láskou (chápu, že si tuto možnost neumíte ani představit), 2. „normální“ rozvod, 3. rozvod s nenávistí k bývalému, 4. rozvod s nenávistí vůči bývalému a celé jeho rodině a 5. rozvod s nenávistí vůči všem opačného pohlaví.
Samozřejmě pro děti je nejlepší, aby spolu žili rodiče šťastně. O maloučko horší je, když se rozejdou s láskou. Ale zcela nejhorší dárek, který můžete dát sobě i svým dětem je 4. a 5. typ rozvodu.
