Článek
Tento problém si má řešit žena, řekne ten, kdo vždy stojí na straně slabšího. Což je tentokrát muž. Ale v této společnosti je řídké, aby se našel někdo, kdo vidí slabšího, kde skutečně je.
Tento problém si mají řešit oba, řekne ten, kdo je pro rovnoprávnost.
A já říkám něco úplně jiného: Úkolem muže je zvládnout svou ženu. A když ji nezvládne, tak je přirozené, že vztah končí. Proto v dnešní době většina vztahů končí rozvodem. A když rozvod nebude, sice spolu můžou ještě dalších 50 let žít, ale muž se bude ženy bát a žena si bude myslet, že ona to myslí jen dobře. A že muž jí chce ublížit. Protože takový muž by musel být svatý, aby se po několika letech (nebo dnech) takové hrůzy, kterou on musí prožívat, nerozhodl použít svou fyzickou převahu k tomu, aby aspoň trošku vyrovnal síly. Ale z pohledu ženy (která samozřejmě nevidí svou vichřičnost) je ten muž agresivní a ona se musí před ním chránit. Takže intenzitu vichřice zvýší. A samozřejmě muž, který v tom vidí ohrožení svého života, jen přidá na intenzitě agrese.
Muž, který se bojí své ženy, je slabý
A tudíž musí dostat od svého otce svou oporu. Ale on to přece od svého otce nechce. Buď proto, že ho nenávidí (protože ubližoval matce), nebo nechce být jako on (takže je odsouzen být stejný jako on), nebo si ho neváží, protože je slaboch. Důvod má každý muž jedinečný, ale důsledek je vždy stejný – nepřijetí své mužské síly. A tudíž nemožnost danou situaci zvládnout.
Takže dostat oporu od svého otce je to poslední, co takový muž chce. Takže musíme jít dál do generací. Až nakonec najdeme otce, který má svého syna rád, který se ho nebojí, který je tam pro něj a který dá svému synovi vše pro to, aby syn našel skutečnou sílu a ne jen fyzickou náhražku skutečné síly. Většinou zjistíme, že tento pra(pra…) děda zemřel v útlém věku. Takže to nestačil dát svému synovi. A syn musel žít bez lásky a bezpečí od svého táty. A tak většinou syn nemá soucit ke slabosti. A tak se střídají otcové a synové, kteří jsou domněle „silní“ a bábovky.
Když je otec doopravdy silný
Nedělá mu problém cítit. A dokonce v tomto případě byl otec tak schopný lásky, citlivosti a obecně ženských vlastností a současně byl naplno mužem, že jedna účastnice této konstelace říkala, že vlastně takový muž je víc máma, než by byla schopná být ona sama a že teď poprvé má pocit, že žena je méně důležitá, než muž. A já, který jsem často obviňován lidmi, kteří mě neznají, že jsem mužský šovinista, jsem jí řekl, že taková může být i ona. Ale každá žena má navíc něco, co žádný muž nemá. Ona totiž může porodit dítě. Takže kdyby byla pravda to, co ona teď cítí, tak by každá žena byla víc, než muž. Ale ve skutečnosti to jsou jen dva póly, stejně důležité, k tomu, aby se z ženy + muže stal skutečný člověk. Protože muž i žena je jen půlka člověka. A až jejich spojením a láskyplným prožitím obou jejich polarit vzniká skutečný člověk.
Když toto poznání a prožitek doputovalo skrze generace až k mužovi, který se původně bál své ženy, najednou byl schopen být i ve vichřici. A místo aby od své ženy utíkal, ji obejmul. A žena se v něm mohla rozpustit.
A až tehdy je plnoprávný vztah pro oba ten nejlepší
Protože se ukázalo, že ženina vichřice je vlastně její strach. Který nikdy v rovnoprávném vztahu nemůže být uzdraven. A tak trpí všichni. Muž utíká před svou ženu do práce, k milence nebo na ryby. Žena je nešťastná, protože tam není muž pro ni. A děti nikdy nedostanou návod ani řešení, jak se můžou popasovat se svým strachem.
Plnoprávný vztah
Muž uzdravil svůj strach. A umí z něho uzdravit i svou ženu. A jejich děti automaticky dostávají do života největší dar – že každý strach se dá uzdravit.
Samozřejmě je možná i cesta, ve které pracuje žena a muž se jen veze. Ale nejpravděpodobnějším důsledkem je to, že taková žena si najde muže, který si ji zaslouží. Ale k tomu musí skutečně něco na sobě změnit. Nestačí měnit toho druhého. Nebo si na něj stěžovat.
