Článek
A proč to není důležité? Svým rozhovorem s panem Duškem překročil meze slušného novináře. Ale protože novináři překračují daleko horší meze, nevidím možnost, že by se najednou stal zázrak a všichni novináři by hned začali publikovat pravdu a jen pravdu a ještě by k tomu nevytrhávali věci z kontextu.
Na druhou stranu se takto nechovají všichni novináři. Když jsem napsal paní Šilhové, uznala svou chybu a dokonce opravila anotaci svého článku. Jí patří všechna čest.
Ale v této nedokonalé společnosti s nedokonalými lidmi musíme být rádi za to, že pan Čestmír Strakatý „jen“ vytrhnul věci z kontextu a „jen“ použil věci, na které si právě v rozhovoru s ním pan Dušek stěžoval, že novináři dělají.
A proč to není důležité?
Protože se musíme smířit s tím, že ne každý článek je pravdivý. Už jen proto, že nevíme agendu skrytou za ním.
Pamatuji si, když jsme my, tehdy mladí lékaři stávkovali a novináři o nás informovali ne-pravdivě. Tehdy nám bylo jasné, jaká agenda stojí proti nám. Takže je logické, že dnes o skoro 30 let později se řeší věci, které jsme už tehdy chtěli vyřešit, ale lidé se postavili proti nám a díky tomu je dnes nedostatek lékařů a sester. (Podotýkám, že já skrytou agendu nemám. Už 27 let nepracuji jako lékař, takže nemám potřebu jedné straně nadržovat.)
Musíme se smířit s tím, že novináři nám mohou lhát
a podle toho se chovat. Protože věřit novinářům, že budou chtít vždy a za všech okolností psát pravdu, i když by jim víc hodila nepravda, je bohužel ideál, ne realita. A bohužel není ani pravda to, čemu věří další lidé, že je pravda přesně naopak.
My se prostě musíme smířit s tím, že někteří novináři píší pravdu za každých okolností. Jiní novináři ji píšou, jen když se jim lež nehodí do krámu. A snad většina novinářů píše lež, jen když musí. A to „musí“ má každý novinář jinde.
My čtenáři jsme zodpovědní za to, čemu uvěříme
a také za to si věci ověřovat. A v tom případě pan Strakatý udělal úplné maximum pro to, aby k tomuto zjištění došlo co nejvíc lidí. Abychom my čtenáři pochopili, že novináři jsou stejní jako běžní lidé. Jen mají moc ovlivňovat druhé lidi.
Není to jen problém novinářů
Každá profese má svou etiku a různě ji dodržuje nebo ne. Ale zatímco u lékaře každé jeho selhání má následek a tudíž ho jeho komora nebude krýt, když svou práci bude dělat opravdu špatně, tak u jiných profesí jejich selhání (tedy u novinářů říkat pravdu, i když to není pohodlné) je daleko méně až nulově trestáno. A naopak je oceněno, když přinese peníze.
A třeba u politiků je víc oceňována milá nepravda, než pravda, která by bolela.
V tom si musíme udělat pořádek my
Protože jinak povede demokracie k oligarchizaci společnosti (už tam trochu jsme a platíme za to vyšší inflací, děkujeme milý pane premiére, který jste řídil stát jako svou firmu). Pak může přijít vláda „silné ruky“, aby s tím udělala konec a pak můžeme skončit jako Rusko. Za současné situace to není možné. Ale stačí jedna velká krize…
Nebo je ještě druhá cesta
Každý z nás bude novináře hodnotit ne podle toho, co se nám líbí, ale podle pravdy.
Ale podle mých zkušeností se mi zdá, že pravděpodobnost dosažení tohoto stavu je jako ve vtipu o zlaté rybce: Rybář ji chytil a ona se ho ptá na jeho jediné přání. A rybář říká: „Chtěl bych, aby z Evropy se dalo dojet dálnicí až do Ameriky.“ Ale rybka mu říká: „To je strašně těžký úkol, já jsem jen zlatá rybka. To by se musel postavit…. Ne. To nejde. Prosím přej si něco jiného.“
Rybář přemýšlí a pak řekne: „Dobře. Tak já si přeju, aby muži rozuměli ženám.“ A rybka hned na to: „A kolikaproudová by ta dálnice měla být?“
