Tokio - Byl jsem na cestách

Já vím, že 5 dní je zoufale málo. Ale k tomu mne nutily osobní okolnosti. Víc času jsem zkrátka neměl a termín byl dán.

Slovo dělá muže.

Když jsem japonskému známému slíbil, že přijedu na soukromý koncert, kde zpívá, nebylo zbytí. A tak letenky, hotel… naštěstí si umím tyto věci obstarat a nepotřebuji si k tomu platit žádnou cestovní agenturu. A zabývat se komunikací s cestovkou, zda to či ono. Co chci, si zkrátka zařídím sám! Že dráž? Ani ne. Nebuďme naivní.

Co by třeba za mne cestovka rozhodně nevyřídila, je pořízení si letenky při transferu v Pekingu. Ano, letěl jsem nejmenovanou čínskou společností. Jejím pravidlem je, že pokud letíte transferem, obdržíte letenky na druhý let až na speciální přepážce v Pekingu. Což bylo směrem tam trochu dobrodružné, protože 2 hodiny na transfer byly v tom případě na hraně. A to si ještě část cestujících musela vymoci pro nás pro všechny extra odbavování pro let do Tokia.

Pro mne bylo naprosté novum, že jsem v Toku přistával na letišti určeném pro místní asijské lety, v Narita. A protože jsem měl víc štěstí než rozumu (nicméně podle hesla: štěstí přeje připraveným), zvládl jsem to přesně podle návodů na YouTube. K tomu všemu konečná letištního vlaku byla přímo na JR nádraží Ueno, odkud byl 10 min pěšky můj hotel APA.

Ty dva dny před koncertem jsem využil pro různé nákupy apod. Znáte to, kdy sami někam jedete - hned dostanete spoustu úkolů. Splnil jsem je na celých 80 %. A výjimečně jsem neošidil ani sám sebe.

Yodobachi Camera je jeden z několika obchodů tohoto „řetězce“. Specializuje se na elektroniku a bílé zboží. Tady sortimentem skutečně až oči přecházejí. Jen si musíte dát pozor na správnou voltáž 220-240V, protože v Japonsku je standard 110-120V. - Dva dny! jsem tady chodil kolem jednoho fotoaparátu, než jsem přesvědčil sám sebe, že ho ani nepotřebuji a že jej úspěšně nahradí mobil. - Nakonec jsem si tu koupil pro mobil aspoň power banku. Made in China.

V podloubích mostu vlaků vznikly desítky obchůdků a restaurací - osobitý svět v noci i ve dne. Koupíte tady snad všechno a ochutnáte z japonské kuchyně snad i nemožné.

Mé hlavní turistické kroky vedly do čtvrti Asakusa, k chrámu Sensóji. A tak jsem do třetice pořídil kýčovité foto s lampionem, na vstupní bráně Kaminarimon.

Pak následoval koncert. Soukromý, rockový, takže vám mnoho neprozradím. Nebylo by to ani správné, ani zdvořilé. Musím ale říci, že amatérští hudebníci hráli jak profesionálové - a rock pochopitelně japonský; něco jako revival. A tři hodiny jsem to vydržel cca 5 m od reprobeden v mini sále pro cca 20 osob, a to je co říct. Bohužel, selhala „technika“ - nahrávání videa do mobilu. Takže i kdybych se dohodl na uveřejnění, sám bych to ven nepustil. Mobil si to vše přefiltroval totiž tak, že jakmile začal zpěv, ořezal základy a zpěv pak vyzněl dokonale - ale falešně. Jak sami uznáte, to nejde uveřejnit.

Následující den byl den sv. Martina a husa se pochopitelně nekonala. Zato jsem ochutnal japonskou specialitu - maso wagyu.

No, a protože jsem se minule zmiňoval o věštbě „omikuji“ - tady je speciálně pro vás, co mi vyšlo.

Co dodám? Šťastně jsem se vrátil domů. Jetlag se skoro nekonal a jak vychází vše, co omikuji předpovídá, si pochopitelně nechám pro sebe.

Ale do Tokia, potažmo do Japonska, kdykoli příště zas.

A protože krom blogů dělám někdy i videa, můj vlog na toto téma najdete zde.