Článek
Za našich mladých let jsme tomu neříkali amatérské divadlo, nýbrž ochotnické. Psala se druhá polovina let šedesátých a přelom do sedmdesátých. Ve vtipech ze školních lavic kolovala legrácka ve smyslu: „My býli v lesú i tam býli achótniki.“ Ten jazyk jsme měli od čtvrté třídy povinně. A ve vtipech to někdo přeložil: „Byli jsme v lese a tam byli ochotníci.“
I do školních lavic po r. 1968 zavála normalizace. Za trest nám přihrála skvělého třídního učitele - češtináře. Tedy on k nám do Jáchymovské ZDŠ byl převelen za trest. Pro naši třídu to bylo velké štěstí. Pan učitel Jaroslav Rýdl miloval divadlo a okamžitě prakticky z celé naší třídy vytvořil ochotnický školní divadelní soubor.
Odkud kde všechny ty hry bral, netuším. Řadu toho napsal sám, něco si vypůjčil z agentury DILIA, která tehdy centrálně shromažďovala a distribuovala všechny divadelní texty.
Takže díky němu nás čeština bavila, prospívali jsme víc než ostatní - protože zahrát si v souboru, to byla odměna. Zejména pro nás - nesportovce.
A víte co? Já předběhnu. Uplynulo víc jak 50 let a my jsme za ta léta pořád ta školně-divadelní parta. A scházíme se, aspoň jednou za několik málo let, naposledy letos.
První představení a hned jsem v něm dostal jednu z předních rolí: vůdce skalních mužíků. Byla to role negativní - měl jsem oblbnout mladíka, aby zapomněl na svět lidí a stal se novým trpasličím králem. Pokud se pamatuji, tak hru napsal sám pan učitel Rýdl.
A tady máte mne - ve vší parádě!
Foto - cca 1970
Role pro mne měla dvě úskalí.
Hned na poprvé, jak ostatně vidíte na jediném dochovaném historickém foto, jsem měl nalepené vousy. Smradlavé, lepivé, tahající a drolící se divadelní lepidlo mastix na tvář 13 letého kluka!
A za druhé? Musel jsem zpívat!!! V pubertě, s mírně mutujícím hlasem - kdy mi školní doktorka tehdy dala hroznový cukr, aby se mi líp zpívalo. Povedlo se, ale podle mne díky tomu nemám tak hluboký hlas, jak bych býval za normálních okolností mohl mít. Naštěstí, žádný tenor, ale dejme tomu horní baryton. - No, zpíval jsem všelijak: naštěstí úplné sólo jsem měl jen jedno a jednu větu.
Úspěch divadelní hry byl pro nás žactvo povzbuzením do dalšího hraní. Dokonce jsme s touto hrou hostovali v Ostrově nad Ohří. V mecce divadelního oddělení Lidové školy umění, později vedené manželi Pavelkovými. To jsem tehdy ještě netušil, že se sám stanu žákem této školy, během studia na zdejším gymnáziu.
Protože není mým záměrem tady vypisovat všechno kolem onoho mého amatérského divadlování, přečtěte si i tento starší blog „Jak jsem si odskočil k herectví I“. Podotýkám, že další díly nevznikly.
Zato dodám, že absolutním divadelním úspěchem pak byla následující pohádka Zlatá nit (známá televizní verze se jmenuje Rumprcimprcampr). Následovalo Strašidýlko a Princezna pampeliška, ze které jsem se ovšem omluvil z rodinných důvodů - už coby hostující gymnazista. Pan učitel Rýdl pochopitelně divadloval i po skončení naší třídy na základce. Dotáhl to na přehlídku amatérských divadel Jiráskův Hronov s hrou Jak se kradou princezny.
A za jeho života, kdykoli jsme měli třídní sraz - nikdy nechyběl!
Dobová kritika
Dá se považovat za amatérské, ochotnické divadlo i soubor při Lidové škole umění?
Asi ano. V osnovách literárně dramatického oboru asi „soubor“ nefiguroval. Na druhou stranu, škola uměla využívat své talenty… jak výtvarné, tak hudební a nás „dramaťáky“ nepočítaje.
Hlavní zásluhu na tom měli další normalizačně potrestaní Soňa a Vladimír Pavelkovi (rodiče herce Národního divadla Ondřeje Pavelky). Byli sem, tedy do Ostrova nad Ohří, přesunuti z Prahy. Paní Pavelková byla činoherní herečka, pan Pavelka operetní herec.Víc o jejich minulosti nevím. Jen si jednou paní Soňa posteskla: „Já jsem mívala v Praze tak bezvadné kamarády, jako Pavla Kohouta…“ Nebylo to bez hořkosti v hlase. (Mnohem pozdější návrat do Prahy let 80. byl pro ně zadostiučiněním.)
V „Lidušce“ oba učili o sto šest. Bylo to placené umělecké vzdělávání, ale byl to spíše symbolický poplatek - za tu spoustu legrace i vzdělání, které jsme tam získali, až směšný.
Ochotnický soubor „Minidiv“ měl pod jejich vedením neskonalé úspěchy. Opakovaně vyhrál Šrámkův Písek. Legendární soutěžní festival amatérských divadel. Jeho status se mění s dobou - na internetu určitě dohledáte. Hlavní je, že existuje dodnes.
Já jsem se zúčastnil už jen přehlídky, v rámci nově nastudované hry Pavla Dostála „Výtečníci.“ Rok před tím s ní Minidiv tady zvítězil. A já v tom novém nastudování, 16 letý ztvárňoval profesora! Pecinu a poklepával na oblek Ondřeje Havelky - študáka - se slovy „Smítečko, prosím!“ Tady máte ukázku ze strojopisu, který se mi zachoval.
Text
Mohl bych možná prohlásit, že moje amatérské, ochotnické herectví skončilo studiem na vysoké škole. Ale vystudoval jsem filmovou režii a herectví se k tomu jaksi nabalilo a já se nikdy za herce nepovažoval. Pro mne to byl a je spíše koníček. I když mne najdete v řadě filmů i skečů, reklam, v pár amatérských divadelních rolích… a nemohu si stěžovat na příležitosti: malých rolí. Nikdy mne to netáhlo k nějakým rolím velkým; ani jsem na ně v rámci svých zaměstnání neměl čas.
Takže jsem do jisté míry dodnes zůstal amatérem.
K amatérům, ochotníkům mám dodnes velmi blízko.
A tak chci gratulovat nejen sobě, ale všem těm minulým současným i budoucím amatérským ochotníkům, organizátorům tvůrcům i hercům…
