Článek
A právě pro ně se vžilo slangové označení „typická ztrátovka“.
Upřímně: z dobrých 90 % za to mohlo vždy počasí. Nejčastěji takové, že více či méně hustě pršelo. Mnohdy ale nešlo ani tak o počasí ve filmu jako o filmovou techniku, herce a jejich kostýmy…
...i když v dešti těžko předstírat, že je slunečno.
To bylo, pochopitelně, v dobách nedigitálních. Tehdy se maximálně dalo „světlu“ pomoci nějakým tím filtrem, přinejhorším v laboratoři.
Asi nejznámější bylo v té době vytváření noci „za měsíčního svitu“, které se natáčelo v denních hodinách a za svitu slunce. V laboratořích si s tím pak „nějak poradili“.
„Typické ztrátovky“ jsem zažil na několika filmech, na kterých jsem byl nasazen coby asistent režie. Už samotný pojem „nasazení“ odkazuje k válečným letům, kdy byli naši občané nuceně nasazováni do práce, zejména ve prospěch války. Nicméně barrandovští filmaři bývali cháska konzervativní. - Jak by ne. Drželi si své tradice z let, kdy film teprve vznikal a rozvíjel se, především s odkazem na zrod Filmových ateliérů na Barrandově. Byli na svůj „stav“ patřičně hrdí a dávali to znát v každém okamžiku.
Tak jsme také jednou na 9. máje šli po skončení natáčení a někdo prohlásil „Hele, sovětská vlajka“ - čímž okomentoval vlajkoslávu na žerdích hlavního vstupu do ateliérů. Měla to být tak trochu narážka na mne a má studia na vysoké filmové škole v SSSR. - Ale já jsem jednak měl skrytě toho všeho plné zuby, jak se říká „pod svícnem největší tma“, jednak jsem nikdy nepolitikařil. Pro mne bylo vždy hlavní filmování.
Nicméně se té poznámky chytil kameraman Jan Novák se slovy: „Pche, já už jsem tady viděl vlajek! Včetně té s hákovým křížem.“
Protože to byl jinak skvělý chlap, tak se vůči mé osobě choval solidně a oceňoval můj pracovní přístup. Jeho asi nejznámějším filmem je „Dařbuján a Pandrhola“, v režii Martina Friče.
Jakou to má souvislost s „typickou ztrátovkou“?
Vždy kameramanu Janu Novákovi záleželo na dokonalém obrazu a neznal kompromisů. I když si možná produkční kvůli němu občas rvali vlasy.
Na filmu Sny o Zambezi jsme měli několik opravdových nočních scén. A jako z udělání, na první noční scéně hustě pršelo. A točily se rozhodující scény, kdy Oldřich Kaiser, coby závodník, prostě jede se svým sportovním autem na plný plyn.
Tady se Jan Novák projevil jako dokonalý profesionál, když prohlásil, že se to v tom dešti natočí, ale musí se ta scéna stihnout za jediný den. Kdyby se natáčelo další - nemuselo by už pršet, a to by se nenavázalo.
„Typická ztrátovka“ se tedy nekonala.
Přiznám se, že jsem k tomu zcela jistě přispěl tehdy i já, když jsem „držel záběr“ - hlídal jsem určitou vzdálenost od natáčení (přes vysílačky), aby proti našemu filmování nevyrazilo nějaké skutečné auto.
Byla to jedna z těch potupnějších prací i pro asistenta režie. Mně to ale tehdy vyhovovalo, protože jsem byl na hony přes dvě zatáčky vzdálen filmařskému ruchu a kolem mne se rozprostíral noční klid.
Sny o Zambezi - Na foto zleva - já s klapkou, režisér Stanislav Strnad, kameraman Jan Novák, a další.
Jen na okraj: klapání obstarávala u filmu profese zvaná zapisovatelka/klapka (výjimečně „klapák“). Ale tady se natáčel záběr na lodním trajektu a dotyčná se bála tam vstoupit. Tak to „odnesl“ jako vždy, asistent režie.
Nicméně, díky tomu mám ve svém archivu toto dnes už historické foto.
Jak se čas v „typické ztrátovce“ využíval?
Upřímně, nijak.
Pokud bylo kde, seděli jsme… povídali, popíjeli, resp. pojídali když bylo co. Což bylo nejhorší čekání pro ty filmové pracovníky i umělce, kteří holdovali alkoholu. Co si budeme nalhávat.
A všichni jsme upínali oči k obloze ve smyslu:
„Jedenáctá rozhodne.“
Když se to nelepšilo, tak:
„Čtrnáctá rozhodne.“
Pokud nerozhodla ani ta, balilo se. Bylo jasné, že ten den už se nic nenatočí.
Natáčel jsem o několik let později svůj debut coby filmový režisér. A ani mně se „typická ztrátovka“ nevyhnula. Natáčeli jsme v zakonzerovaných provozech dolu Mayrau na Kladně a úspěšně předsírali, že se zde ještě postaru fárá a těží uhlí.
V jedné z předních rolí byl Mistr Eduard Cupák. Psal se rok 1986 - byl to už přeci jen starší pán a byl jsem varován produkční, abych jej nenechal zahálet, protože jinak nedokáže ovládnout svoji vůli k alkoholu.
A teď najednou hustě pršelo a my jsme seděli přímo v hospodě!
Jakousi shodou okolností, hned na začátku této nucené pauzy, si pan Cupák našel zábavu. Herečka, paní Míla Myslíková měla s sebou svého psíka. Psík byl malá, bílá, chundelatá potvora, která na každého vrčela a štěkala; pochopitelně jen na svoji paničku ne.
Pan Cupák seděl, pes naproti němu a nepřetržitě vrčel.
Bylo neuvěřitelné pozorovat, jak pan Cupák pracuje s hlasem, později i mírným gestem… a stal se zázrak. Asi po 30 minutách se ten pes nechal drbat, hladit a s panem Cupákem se kamarádil!
„Vy to teda umíte,“ pronesl jsem obdivně.
A pan Cupák odpověděl: „Já už jsem měl několik psů…“
Chvilku jsme se dál bavili a já jsem s úlevou přes okno za jeho zády pozoroval, že se vyčasuje. A žádný alkohol se nekonal.
Pan Cupák byl v dobré náladě a vytvořil pak jednu z nejlepších scén toho mého snímku, kdy vinou pracovníka se s ním zhoupne důlní klec na lanech a pan Cupák se vynořuje, aby dotyčnému uštědřil za ten lapsus facku (a že i v reálu byla!).
Eduard Cupák - film Figurky ze šmantů, povídka Úraz
Inu, dnes už jsou „typické ztrátovky“ u filmu spíše výjimkou. Jednak samotné příběhy nebývají na počasí tak háklivé. Jednak se mnohému dá pomoci digitální úpravou obrazu… a vy, kdož si hrajete s grafickými programy AI, víte velmi dobře o čem mluvím.
Inu, život píše všelijaké příběhy i uprostřed „typické ztrátovky“.
